Klára přikývla.
— Tohle není o citech, — odpověděla pevně. — Tohle je o pravidlech. O respektování pravidel v mém vlastním bytě, který mám v katastru napsaný jen na sebe. A o tom, že nechci, aby mi v kuchyni poroučela jeho matka, zatímco on si hraje na oběť.
— Správně, — schválila její postoj právnička. — Uklidit, odstřihnout, uzavřít. A chvíli si odpočinout. Věřte mi, za měsíc se vám uleví. A pak začne ten skutečný život, ve kterém vás už nebude nikdo dusit.
Klára se jí podívala do očí. Poprvé po několika dnech její pohled nezakolísal.
— Děkuju, — řekla jednoduše.
Cestou domů si koupila kytici tulipánů a čokoládový dortík. Zapnula doma hudbu, otevřela okno a pustila do bytu jarní vzduch. Když zvedla telefon, aby zavolala Heleně, napadlo ji, že možná poprvé po dvou letech slyší svůj vlastní hlas bez napětí.
— Ahoj. Máš chvilku? Chci ti něco říct.
Bylo načase.