Klára přikývla. I ona to cítila. S každým dnem byl Michal čím dál mírnější, pozornější. Říkal ta správná slova. Čistil jí brýle (poprvé za dva roky!). Překrýval ji dekou, když jí byla zima. Letmo ji objímal kolem ramen. Ale všechno to bylo mazlavé, jako marmeláda na suchý zip. Falešné. Pózující. Už mu nevěřila.
„A co když on o rozvod nežádá?“ zeptala se, jako by sondovala půdu.
„Můžete i vy. A rovnou požádat o prohlášení manželství za ztrátu smyslu. Argumentů máte dost. Tady nejde o paragrafy, ale o sílu rozhodnutí.“
Klára vyšla ven se zvednutými rameny. Krok byl učiněn. A v poště už na ni čekala šablona žádosti.
Doma bylo, jakoby zázrakem, ticho. Jen z kuchyně doléhal tlumený hlas:
„…no jo, jistě. Chápu ji. Osamělá žena. Bez rodiny, bez opory. No, je tvrdohlavá, jo. Ale vždyť se s ní dá vyjít po dobrém…“
Klára znehybněla. To byl Michal. S někým mluvil. Nastražila uši.
„…neodejdu nikam. Co blázníš. Máme přece společný život, jen teď procházíme krizí. Všechno vyřeším. Zůstaň zatím tady. Řeknu, že máš vysoký tlak. Pak si zvykne.“
Klára vpadla do kuchyně s výrazem, při kterém i mikrovlnka přestala tikat.
„Zvykne si?“ řekla klidně, skoro tiše. „O kom jsi to právě mluvil?“
Michal sebou trhl. „Kláro, prosím…“
„Už jsem si poslechla. A dost. Ty jsi mě nejen zradil. Ty jsi mě ponížil. Nejsem náhodná kolemjdoucí. Jsem člověk, který tě miloval. Který tě pustil do svého života. Do svého bytu. A ty? Udělal jsi z něj průchozí stanici?“
Vzplanul.
„Tobě se přece nic nelíbí! Všechno dělám pro rodinu, a ty…“
„Všechno děláš pro sebe. A pro svoji matku. Já jsem jen kulisa. ‘Klářin byt’, ‘Klářina rekonstrukce’, ‘Klářino jídlo’… Jenže Klára už není váš švédský stůl. Vem si maminku – a vypadněte.“
Helena, jakoby náhodou, už stála ve dveřích.
„No dovolte, Kláro…“ pronesla s jedem v hlase. „Vy jste byla sobecká od samého začátku. Všechno podle vás, všechno ‚moje‘. Ale rodina – to je o ‚našem‘. A mimochodem, s Michalem máme silné pouto už od dětství. Je jediný, co mám. A vy? Vy jste jen žena, kterou poznal, když byl na dně. A teď – teď máte prostě smůlu.“
Klára se na ni upřeně zahleděla – dlouho, bez výrazu. Pak obrátila pohled k Michalovi.
„Jediný?“ otázala se s přimhouřenýma očima. „Je ti devětatřicet. A ty jsi ‚jediný‘? S maminkou, co ti vybírá ponožky a pere moje spodní prádlo a říká, že je to ‚nestydatá móda‘?“
„Nepřeháněj!“ vyštěkl Michal, poprvé opravdu zvýšil hlas. „Máma se snaží! A ty umíš jen poroučet. Všechno ‚moje‘, ‚mně‘, ‚mě‘! Ale rodina není monolog!“
Klára udělala krok blíž. Pomalu. Bez křiku.
„Rodina je o respektu. Ne o tom, že si do bytu taháš lidi, které jsem si nevybrala. Ne o tom, že mě postavíš před hotovou věc. Ne o tom, že za mými zády plánuješ, jak si rozdělíte můj majetek. Rodina není, když se s maminkou radíš, jak mě nejlépe zlomit. To je spiknutí. A víš co?“
Rázně otevřela skříň a vytáhla složku.
„Tady. Oznámení. Vy dva máte deset dní na vystěhování. Pak začne soud. Chcete to podle zákona? Tak prosím.“
Michal otevřel ústa, pak je zavřel. Jako by ji poprvé opravdu viděl. Ne tu měkkou, starostlivou, pohodlnou. Ale tu skutečnou. Rozzlobenou. Silnou. A lhostejnou.
A lhostejnost – ta je horší než nenávist.
„Zbláznila ses,“ zasyčel. „Jsme přece rodina…“
„Ne, Michale. Rodina je, když chráníš. Ne když se dělíš.“
A odešla. Poprvé – lehce.
Druhý den ji probudil telefonát.
„Kláro? Tady Vít. Zastupuji Michala. Chtěli bychom vám nabídnout kompromis…“
Klára se pousmála.