„Předejte Michalovi, že už ke snídani nejím kompromisy. Mám ráda volská oka. Jednoduchá. Na másle. Bez maminky jako přílohy.“
„Promiňte?“
„Sbohem.“
Zavěsila hovor. Otevřela okno. Zhluboka se nadechla. V bytě voněla káva a ticho. Brzy bude soud. A pak — ticho navždy.
Soud trval přesně osmnáct minut. Klára počítala — ne z nudy, ale protože každá sekunda v soudní síni byla jako doušek vzduchu po nekonečném dušení.
Michal přišel v šedém obleku, ve kterém jí kdysi požádal o ruku. Zajímalo by ji, jestli záměrně. Helena — v černém závoji. „Na koho tlačíte, Heleno? Na soudce, nebo na soucit?“ — pomyslela si Klára.
Téměř celý proces mlčela. Místo ní mluvil právník. Předložil dokumenty: výpis z katastru nemovitostí, notářsky ověřené listiny o předmanželském vlastnictví, oddací list a Michalovy hnilobné pozadí.
„Žalovaný bydlí v bytě bez souhlasu vlastníka,“ shrnul klidně právník, „a co víc — přivedl do něj třetí osobu, která k tomu nemá žádné právo ani důvod.“
Soudce se podíval na Michala. Pak na Helenu.
„Souhlasíte s tím, že jste byt obývali bez souhlasu žalobkyně?“
„Ale já jsem přece manžel!“ vykřikl najednou Michal. „To je… to je náš byt!“
„Ne,“ přerušila ho Klára. Poprvé během jednání. „Tohle je můj byt. A zatímco jste tu v soudní síni zkoušel urvat podíl, já už podala žádost o rozvod. Takže — na shledanou.“
Michal zbledl. Myslel si, že ještě bude váhat. Ještě to protáhne. Ale tahle brána byla opravdu zavřená.
Rozhodnutí bylo stručné a jasné: vystěhovat se. Byt zůstává vlastnici. Rozvod — samostatné řízení, ale šance byly stoprocentní. Klára vyšla ze síně, jako by z ramen shodila betonovou desku.
„No samozřejmě,“ vyšla za ní Helena, její kožená kabelka vrzala. „Věděla jsem, že jste sobec. A jednou se vám to vrátí. Zůstanete sama. Byt, ano. Ale sama.“
Klára se pousmála.
„Jsem sama, protože jsem si vybrala. A vy žijete v hlavě svého syna. Ne jako matka, ale jako diktátor. Tak si tam zůstaňte. Na dlouho.“
Michal stál opodál. Prázdný. Najednou si uvědomil: tohle už není „Klára se zlobí“. Tohle už je Klára, která odchází. A nevrací se.
„Můžeme si promluvit?“ zeptal se tiše, už u auta.
Klára se otočila.
„Tak mluv.“
„Já… Já jsem jen chtěl, aby s námi máma chvíli bydlela, než se postaví na vlastní nohy. Nechtěl jsem to takhle. Myslel jsem, že to zvládnu… že to pochopíš.“
„Chápu. Všechno chápu. Chtěl jsi, abych se prostě smířila. Abych zase ‚ustoupila‘. Abych zase řekla: ‚No dobře, vydržím to.‘ Jenže já už nemusím být pro nikoho pohodlná.“
„Stýská se mi po tobě, Kláro,“ vydechl.
„A mně — po sobě. Té, kterou jsem byla před tebou. Bez věčného napětí, bez každovečerního ‚a co zas vymyslíte‘. Stýská se mi po sobě, Michale. A jsem zpátky.“
Chtěl něco říct. Nestihl to.
„A ještě něco. Neopovažuj se přijít. Nevolej. Nedomáhej se. Dokážu být sama. A je mi v tom líp, než být s těmi, kdo znehodnocují. Cokoli. Hodně štěstí. A — jo. Konec.“
Uplynuly dva měsíce. Klára seděla na okenním parapetu ve svém bytě.
Teď to byl zase její byt. Bez pachuti alobalu, bez cizí obuvi v předsíni, bez nároků na podíl, lásku nebo skříň.
Na stole — sklenka vína. Sushi si neobjednala. Upekla si rybu. Přesně tak, jak to má ráda. V troubě, s citronem. Bez „mně kyselé nechutná“, bez „máma má alergii“.
Na zdi — kalendář. Zítra — rozvod. Poslední tah štětcem.
Zazvonil telefon. „Michal“ — ukázal displej.
Klára se podívala. Usmála se. A zmáčkla „Smazat kontakt“.
Už nikomu nedá právo být pánem v jejím domě. V jejím životě.
Klára se protáhla, zapnula hudbu a začala tančit. Sama se sebou. Ve své kuchyni. Svými vlastními kroky.
Život začal nanovo. A tentokrát — podle jejích pravidel.
Konec.