– Promiň, ale tyhle peníze půjdou na společný rodinný účet, – zaznělo v hlasu Jaroslavy verdikt, když Jana ukázala svému muži obálku se svou první výplatou po rodičovské dovolené. – V tomhle domě je všechno společné. Vždycky to tak bylo.
Jana strnula ve dveřích obývacího pokoje. Klouby jejích prstů zbělely, jak sevřela opatrně střeženou obálku, kterou si převzala sotva před hodinou. Osm měsíců čekala na tenhle okamžik: vrátit se do práce, dostat první výplatu, zase se cítit jako člověk, ne jen jako doplněk k dětskému kočárku. A teď jí Jaroslava tentýž radostný okamžik odebrala se stejným klidným tónem, jakým jí za poslední tři roky v tomto domě vzala všechno.
Petr seděl mezi nimi na gauči – mezi svou ženou a matkou. Pohledem přebíhal z jedné na druhou, ale Jana už předem věděla, jak to skončí. Zase bude mlčet. Zase bude dělat, jako by se nic nestalo. Zase ji nechá napospas v téhle válce, v níž nikdy neměla šanci.
– Jaroslavo, to je můj plat. Já jsem pracovala, já jsem si ty peníze vydělala, – snažila se Jana mluvit klidně, i když uvnitř zuřila.
Tchyně se na ni usmála tím známým, shovívavým polousměvem, kterým ji vždycky častovala, když si Jana dovolila projevit trochu samostatnosti.
– Miláčku, ty bydlíš v mém domě. Jíš moje jídlo, používáš mé věci. Opravdu si myslíš, že si ty peníze můžeš prostě odkládat pro sebe? To je neúcta k rodině. K našim tradicím. Je to tak, že, Petře?
Všichni se zadívali na muže. Seděl shrbený a zíral na své ruce. Jana viděla, jak se mu napínají ramena, cítila, že se k něčemu chystá, jako by chtěl něco říct. Ale když zvedl hlavu, žena už poznala v jeho očích ten prázdný, známý pohled.
– Máma má pravdu. Takhle to bude nejlepší pro všechny, – zamumlal, a ani se na manželku nepodíval.
V ten okamžik se v Janě něco přetrhlo. Ne že by se zlomila – spíš v ní něco prasklo jako přepružená struna. Podívala se na manžela, pak na tchyni, která už vítězným, sebevědomým gestem natahovala ruku po obálce.
– Dobrá, – řekla Jana naprosto klidným hlasem. – Tady máš.
Podala obálku Jaroslavě. Ta si ji převzala s uspokojeným, vítězným úsměvem, aniž by si všimla zvláštního, tvrdého záblesku v očích své snachy.
– No vidíš, přece jen jsi rozumná holka. Vždycky jsem to věděla. Vezmu ji a uložím do rodinného trezoru. Tam bude v lepším bezpečí.
Tchyně důstojně odkráčela, s sebou odnášela plody cizí práce. Petr s úlevou vydechl, jistý, že tím je celý konflikt zažehnán. Ještě se chtěl obejmout se svou ženou, ale Jana uhnula.
– Nedotýkej se mě, – řekla tiše a odešla do jejich společného pokoje.
Od toho dne se v domě něco změnilo. Na pohled zůstalo všechno stejné. Jana dál vstávala v šest, chystala snídani pro všechny, vodila dceru do školky, odtud šla do práce, večer se vracela, vařila večeři, uspávala dítě. Jenže její pohyby už připomínaly víc naprogramovaný stroj: přesné, úsporné, bez emocí.
Jaroslava v duchu slavila. Byla přesvědčená, že svou vzpurnou snachu konečně zlomila a dokázala jí vštípit úctu k opravdovým rodinným hodnotám. Každé ráno u společné snídaně s patosem a uspokojením vyprávěla, jak se jejich rodinné jmění rozrůstá.
– Vidíte, jak je to lepší, když táhneme za jeden provaz! – káževala, zatímco si silně mazala chléb máslem. – Jana přispívá svojí částí, já dávám důchod, Petr výplatu. A já, jako ta nejzkušenější, to všechno rozděluju. Příští rok si klidně můžeme dovolit nové auto.
– Komu, „nám“? – zeptala se jednou Jana, aniž by zvedla oči od talíře.
– Jak to myslíš komu? Samozřejmě rodině! Petr přece potřebuje spolehlivější vůz, je hlavou rodiny.
– Ale on už přece auto má. Já žádné nemám.
Tchyně ztuhla.
– Na co bys ty potřebovala auto? Petr tě přece odveze, když bude potřeba.
– Když zrovna bude mít čas, – podotkla tiše Jana.
– Nezačínej zase, – okřikla ji ostře Jaroslava. – O tom jsme už rozhodli. Peníze jsou na společné účely.
Jana přikývla a dál to nerozváděla. Ostatně, mluvila čím dál méně. Petr se zpočátku snažil zjistit, co se s ní děje, ale žena odpovídala stroze: nic, jen únava, moc práce. Muže to uklidnilo. Vždyť už se nehádají, matka je spokojená, manželka se nehádá – co víc by si mohl přát?
Uběhl měsíc. Jana dostala druhou výplatu a bez jediného slova ji podala tchyni. Ta ji převzala, jako by to byla naprostá samozřejmost; ani nepoděkovala, jen přikývla a odnesla ji do svého pokoje, kde rodinné úspory ukrývala ve starém trezoru z dob socialismu.
– Představte si, přemýšlela jsem o jedné věci – začala ten večer u společné večeře. – Měli bychom Janě vyčlenit trochu kapesného. Přeci jen je to žena, potřebuje drobnosti. Punčochy, rtěnku, takové věci.