Punčochy, rtěnka a tak vůbec.
Vyslovila ta slova, jako by své snaše činila obrovskou laskavost.
– Kolik? – zeptala se Jana.
– No… tak tři tisíce měsíčně ti budou stačit. Více nepotřebuješ, stejně se nemusíš nijak zvlášť strojit – práce, domov a hotovo.
Jana rychle spočítala. Tři tisíce z jejich šedesáti tisíc. Přibližně pět procent její mzdy.
– Velkorysé – poznamenala bez emocí.
Tchyně spokojeně přikývla, ani na okamžik nezaregistrovala ironii.
– No vidíš. Petrovi dávám taky kapesné. Jemu samozřejmě víc – je to muž, má schůzky, výdaje na reprezentaci.
– Mami, no tak… – zamumlal zmateně Petr.
– Ale prosím tě, synu. Vím, jak to chodí. Ty jsi u nás hlava rodiny.
Jana se podívala na manžela. „Hlava rodiny“, která odevzdává celý plat matce a ve svých pětatřiceti dostává kapesné. Sklopila oči a tiše pokračovala v jídle.
Zhruba o měsíc později se stalo něco nečekaného. V práci jí nabídli povýšení. Nová pozice, víc úkolů a téměř dvojnásobný plat. Její šéfová, rozvážná žena kolem padesátky, ji oslovila po poradě.
– Jano, jste výborná odbornice. Ale rovnou říkám: tohle není jen o vyšším platu. Znamená to i větší odpovědnost. Služební cesty. Nepravidelnou pracovní dobu. Zvládnete to?
– Zvládnu – odpověděla rozhodně.
– A rodina? Manžel nebude proti?
Jana se zvláštně usmála.
– Rodina z toho bude jen mít radost.
Doma během večeře oznámila novinku. Jaroslava doslova rozkvetla.
– No to je zpráva! Jsi šikovná, Jano! Naše rodinná kasa se krásně rozroste!
– Ano – přikývla Jana. – Docela dost.
– Kolik teď budeš vydělávat?
– Sto dvacet tisíc korun.
Tchyně málem vdechla čaj nesprávnou cestou.
– Kolik že?!
– Sto dvacet. Samozřejmě i s odměnami a příspěvky na služební cesty.
V očích Jaroslavy se zableskl chamtivý lesk. Už počítala, na co všechno ty peníze vystačí. Rekonstrukce obýváku, nový nábytek, možná i nějaká dovolená v českých lázních.
– To je báječné! Prostě skvělé! Petře, slyšíš? Tvoje žena se do toho pořádně obula!
Petr přikývl, podíval se na manželku – v jeho očích se zračilo upřímné překvapení i špetka obavy. Takový kariérní skok nečekal. V jeho představách žena potichu pracuje na nějaké nenápadné pozici a povýšení patří mužům.
– Gratuluju – vypravil ze sebe.
– Děkuju – odpověděla Jana. – Mimochodem, čekají mě i služebky. První za dva týdny, jedu na pět dní do Brna.
– Služební cesta? – přimhouřila oči tchyně. – A co dům? Dítě?
– Petru můžeme dát do družiny. Nebo to zvládnete vy dva – ty a Petr. Jsme přece rodina, ne? Všechno je tu společné a vzájemně si pomáháme.
Jaroslava semkla rty, ale neřekla ani slovo. Sto dvacet tisíc měsíčně převážilo určité nepohodlí.
První vyšší výplata dorazila za měsíc. Jana, stejně jako dosud, odevzdala celý obnos tchyni. Ta si bankovky pečlivě přepočítala, obličej jí zářil štěstím.
– Jano, kde je zbytek?
– Jaký „zbytek“?
– Neříkala jsi, že sto dvacet? Tady je jen osmdesát.
– Aha, to. Zbývajících čtyřicet tisíc je rozpočet na služební cestu. To jde na zvláštní kartu, je to účelově vázané. Každou korunu musím dokladovat.
Tchyně zamračeně svraštila čelo.
– Ale stejně přece všechno neutratíš tam venku. Dalo by se něco ušetřit.
– Možná – připustila Jana. – Jenže oni ty výkazy kontrolují hodně přísně. Každý jednotlivý účet.
Ve skutečnosti to byla jen zčásti pravda. Příspěvky na cesty opravdu chodily zvlášť, ale kontrola rozhodně nebyla tak přísná, jak to podala. Jenže to Jaroslava vědět nemusela.
Pak začaly cesty přibývat. Brno, Ostrava, Plzeň, Zlín – Jana mizela z domova na tři až pět dní, dcerku nechávala na starost manželovi a tchyni. Jaroslava sice brblala, ale snášela to – peníze za to stály.
Petr si pomalu všiml, že se manželka změnila. Byla sebejistější, klidnější. Už se nechytila na jízlivé poznámky tchyně, nehádala se, neurážela. Dělala, co měla, a vedla si svůj vlastní život. Přesněji řečeno tu část, která se odehrávala mimo zdi bytu.
– Jano, nestačí už těch služebních cest? – nadhodil jednoho večera, když si právě balila kufr. – Petra tě postrádá. I já.
Jana se na něj klidně podívala.
– A tvoje matka? Té taky chybím?
– Co s tím má společného máma?
– To, že v tomhle bytě platí její slovo. Zeptej se jí, jestli by chtěla, abych se vzdala služebních cest a prémií. Pokud řekne ano, zítra podám výpověď.
Petr mlčel. Dobře věděl, že jeho matka by se takového příjmu nevzdala za žádnou cenu.
A Jana mezitím už vedla dva paralelní životy.