Jana zatím vedla dva paralelní životy.
Doma byla poslušnou, tichou snachou, která odevzdávala každý halíř do společného rozpočtu. Ale když ji poslali na služební cestu mimo město… jako by se tam stala někým jiným. Cítila se svobodná, samostatná, úspěšná, sebevědomá žena.
Měla svůj tajný bankovní účet, o kterém nikdo nevěděl. Tam přitékaly nejen ušetřené denní diety, ale také všechny bonusy za úspěšné projekty, které dostávala na firemní kartu. Navíc začala bokem přijímat zakázky jako freelancerka – měla na to zkušenosti i kontakty.
Za rok se na tom tajném účtu nashromáždila slušná částka. Jana sledovala čísla na displeji a přemýšlela o budoucnosti. O své vlastní budoucnosti. A o budoucnosti své holčičky. Bez Jaroslavy. A — s velkou pravděpodobností — i bez Petra.
Okamžik, kdy se všechno zlomilo, přišel náhle. Jana se z jedné ze služebních cest vrátila o den dřív. Chtěla překvapit svou dcerku, velmi jí chyběla. Potichu otevřela dveře svým klíčem a už z chodby slyšela hlasy z obýváku.
– Mami, nemohli bychom aspoň část těch peněz vrátit Janě? – byl to Petrův hlas. – Opravdu strašně moc pracuje.
– Zbláznil ses? – vyjela Jaroslava. – Na co by jí ty peníze byly? Na nic je neutratí, já ji krmím, oblékám. My dva je potřebujeme mnohem víc. Vždyť víš, že ti šetřím na byt.
– Ale vždyť tady ten byt máme…
– Ten zůstane můj. Ty potřebuješ vlastní. Až Janu omrzíš a najdeš si nějakou pořádnou manželku, kde asi budete bydlet?
Jana ztuhla na chodbě. Srdce jí bušilo tak silně, že si byla jistá, že ho musejí slyšet. Ale oni si ničeho nevšimli a pokračovali dál.
– Mami, co to povídáš? Jana je moje žena, máme spolu dítě…
– No a co? Koho to zajímá. Krásně se rozvedeš, najdeš si jinou. Mladší, hezčí. Takovou, která si mě bude opravdu vážit. Ne jako tahle, co jenom předstírá. Myslíš, že nevidím, jak se na mě dívá? Ale ať si dře, ať nosí domů peníze. O zbytek se postaráme.
– Mami…
– Dosti, Petře. Já vím, co je pro tebe nejlepší. Vždycky jsem to věděla. A tenhle byt koupíme tobě. Ať se ta husa klidně uštve, my už si zařídíme svoje.
Jana tiše zavřela dveře a seběhla po schodech dolů. Posadila se na lavičku před domem a vytáhla telefon. Prsty se jí ani netřásly. Uvnitř se jí rozhostil zvláštní, ledový klid. Otevřela bankovní aplikaci a podívala se na částku. Dost. Na začátek víc než dost.
Vytočila číslo své kamarádky, která pracovala v realitách.
– Ahoj, Lucie? Tady Jana. Pamatuješ, jak jsi mi vyprávěla o tom dvoupokojovém bytě v novostavbě? Ještě je k dispozici k pronájmu? Skvělé. Mohla bych se na něj podívat zítra? Ano, půjdu sama. Děkuju.
Potom se vrátila zpátky domů. Tentokrát dveře otevřela záměrně nahlas a už z předsíně volala:
– Už jsem tady! Pustili mě domů dřív!
Jaroslava vyšla do předsíně s kamennou tváří.
– No ne, Jana. Co tady děláš tak brzy?
– Schůzku odložili. Kde je Petra?
– Ještě ve školce. Petr pro ni šel.
– Dobře. Tak zatím vybalím kufr.
Při večeři probíhalo všechno jako obvykle. Jaroslava podrobně rozebírala, jak hodlá rozdělit rodinné finance, Petr mlčel, Petra nadšeně vyprávěla o školce. Jana se usmívala, přikyvovala tam, kde měla, ale uvnitř už byla úplně jinde.
Druhý den si vzala volno v práci a šla si byt prohlédnout. Byl světlý, prostorný, dvoupokojový, s okny do parku. Za domem hřiště, okolí tiché, upravené, škola nedaleko.
– Vezmeš si ho? – zeptala se Lucie.
– Vezmu. Kdy se můžu nastěhovat?
– Klidně už zítra. Musíš ale zaplatit dva nájmy dopředu.
– Domluveno.
Další dva týdny věnovala přípravám. Jana postupně nakoupila nejnutnější vybavení do nového bytu a po troškách tam vše odvážela. Naštěstí její časté pracovní cesty dobře kryly absenci doma – nikomu nic nepřišlo divné. Založila bankovní účet na jméno své dcery a část peněz tam převedla. Poradila se taky s právníkem: rozvod, výživné, práva, možnosti.
A pak přišel den, který změnil všechno. Konec měsíce, pátek odpoledne. Jana dostala výplatu a jako obvykle ji přinesla domů. Jaroslava na ni čekala v obýváku připravená, že převezme „svůj podíl“.
– No pojď, Janinko! Sem s tím!
Jana jí podala obálku. Tchyně zkušeně přepočítala bankovky.
– A co prémie? Petr říkal, že máte dostat i čtvrtletní bonus.
– Nedostala jsem žádný bonus – odpověděla Jana klidně.
– Jak to, že ne? Nedělej ze mě blbou!
– Nebyl bonus – zopakovala. – Protože jsem před dvěma týdny dala výpověď.
Ticho, které po tom následovalo, by se dalo krájet. Napětí viselo ve vzduchu jako před bouří. Jaroslava zírala na snachu jako na zjevení, neschopna uvěřit vlastním uším.
– Cože? Že sis dala výpověď? Peetře! – zaječela najednou. – Okamžitě sem pojď!