– Okamžitě pojď sem!
Petr vrazil do obýváku a vyděšeně střídavě hleděl na matku a ženu.
– Co se děje?
– Tvoje manželka tvrdí, že dala výpověď!
Petr se obrátil k Janě.
– Je to pravda?
– Ano.
– Ale… proč? Z jakého důvodu?
Jana na něj klidně zvedla pohled a téměř soucitně se na něj podívala.
— Protože jsem našla mnohem lepší práci. Platí mi dvakrát tolik. Pravda, v jiném městě.
— V jiném městě?! — vykřikla tchyně. — Úplně ses zbláznila? A co rodina? A dům?
— Jaká rodina, Jaroslavo? — otočila se k ní Jana. — Ta, kde už sbíráte peníze pro mého muže na byt pro novou manželku? Ta, kde jsem jen tažné zvíře, jehož povinností je sloužit vám? Všechno jsem slyšela. Před dvěma týdny.
Tchyně zrudla do tmavě fialova.
— Ty jsi odposlouchávala?!
— Přišla jsem domů. Do svého domova. Tedy… omlouvám se, do vašeho. Tady mi nepatří nic. Ani manžel: ten je taky váš.
Obrátila se k zbledlému Petrovi, který jen otevíral ústa jako ryba vyplavená na břeh.
— Podávám žádost o rozvod. Papíry má už právník. Pronajala jsem si byt, zítra se s Petrou stěhujeme. Můžeš svou dceru navštěvovat kdykoli, nebudu ti v tom bránit. Výživné — dvacet pět procent z tvého platu. A ano, mluvím o tvém skutečném platu, ne o tom, co ukazuješ mamince.
— Na to nemáš právo! — zaječela Jaroslava. — Nemůžeš mi vzít vnučku! Je to moje vnučka!
— Moje dcera, — opravila ji klidně Jana. — A ano, můžu si ji vzít. Jsem její matka. A vy jste… jste jen babička. Ta babička, která se za tři roky ani jednou s ní nešla projít, neodvedla ji do školky, nečetla jí pohádku na dobrou noc. Umíte jen počítat. Cizí peníze.
Vstala a zamířila ke dveřím.
— Jano, počkej! — vzpamatoval se konečně Petr. — Pojďme si promluvit! Nedělej takto unáhlená rozhodnutí!
Jana se zastavila ve dveřích.
— Tři roky, Petře. Měl jsi tři roky na to, abys se mnou mluvil. Aby ses aspoň jednou za mě postavil. Abys byl manžel, ne maminčin chlapeček. Čas vypršel.
— Kam půjdeš? Z čeho budeš žít? — křikla za ní jedovatě tchyně.
Jana se otočila a usmála se. Upřímněji než už dlouho ne.
— Ze svého platu. Z platu, který je dvakrát takový. Dvě stě padesát tisíc korun měsíčně. Říkala jsem, že mám novou práci. Jen jsem zapomněla dodat, že tam už měsíc pracuji. Na dálku. Vy jste byli tak zaměstnáni kontrolou mého výdělku, že jste si toho ani nevšimli.
Odešla a nechala je stát uprostřed obýváku. Matku a syna. Tchyni a syna podřízeného matce. Spolu s jejich společným rozpočtem, v němž se náhle objevila měsíční díra sto dvacet tisíc korun.
Dalšího rána se Jana s Petrou odstěhovaly. Tchyně udělala scénu, snažila se jim postavit do cesty, hrozila policií. Jana však jednoduše nastoupila do přivolaného taxíku se dvěma kufry a odjela.
Nový byt byl prostorný a světlý. Petra pobíhala z místnosti do místnosti a nadšeně volala:
— Mami, tady je to tak krásné! Je to teď náš domov?
— Ano, zlatíčko. Náš.
— A kde bude bydlet táta?
— Táta zůstane u babičky. Ale bude nás chodit navštěvovat.
— A babička?
Jana zmlkla a zadívala se z okna do parku za domem.
— Babička… babička si bude žít svůj život. A my si budeme žít ten náš.
Telefon skoro nepřestával zvonit. Petr, Jaroslava, pak znovu Petr. Jana si mobil ztlumila a pustila se do zařizování jejich nového života. Svého prvního skutečně svobodného života.
Trvalo to týden, než Petr zjistil jejich adresu a objevil se u dveří. Stál přede dveřmi s kyticí a provinilým výrazem.
— Jano, přestěhujme se zpátky. Mluvil jsem s mámou. Souhlasí s tím, že ti dá polovinu ze svého příjmu.
Jana se na něj podívala a nevěděla, jestli se má rozplakat, nebo začít smát. Polovinu svého platu. Jaká štědrost.
— Petře, jdi domů. Maminka čeká. Určitě už ti uvařila večeři.
— Ale já…
— Ne. Prostě ne. O víkendu můžeš přijít za Petrou. Seznam věcí, co potřebuje, ti pošlu mailem. A ano, výživné čekám každý měsíc patnáctého.
Zavřela dveře dřív, než stačil cokoli říct. V bytě se nesla vůně čerstvě upečených koláčů — s Petrou spolu pekly. První várku v jejich novém domově. Kde všechno bylo jen jejich. Opravdu jejich.
Ve starém bytě zatím Jaroslava seděla shrbená nad sešitem. Čísla ne a ne sedět. Bez Janina příjmu se jejich tolik vážený „rodinný“ rozpočet začínal rozpadat. Ukázalo se, že důchod a Petrův plat stěží pokryjí energie a jídlo. O penězích na byt si mohli nechat jen zdát.
— To nevadí, — zamumlala, zatímco zuřivě mazala a znovu přepisovala čísla. — Stejně se vrátí. Dojde jí, že sama nevydrží, a hezky se připlíží zpátky. Všichni se vždycky vrátí.
Ale Jana se nevrátila. Ani za měsíc, ani za dva, ani za půl roku. Žila, pracovala, vychovávala svou dceru. A co bylo nejdůležitější: byla svobodná. Svobodná od jedovaté tchyně, slabého manžela, ponižování a neustálé kontroly.
A každé ráno, když se probudila ve vlastním bytě a podívala se z okna na slunce, usmála se. Protože to slunce patřilo jí. Svítilo na její život.