— Dost! Už mám dost toho, že tvoje matka vybírá můj účet do prázdna! Já pracuju, a ona utrácí za své „léky“! Už toho mám po krk!
— Ty jsi zase zablokovala karty? — Petrov hlas zahřměl tak silně, že se zdálo, jako by se otřásaly zdi bytu. — Máma si už ani chleba nemůže koupit!
Pavla stála u dřezu a myla hrnek. Ruce se jí třásly. Ne však strachem — ale vztekem. Osušila si prsty do kuchyňské utěrky a pomalu se otočila.
— Ano, zablokovala. Protože už mám dost toho, že tvoje matka používá moji kartu, jako by byla její.
Petr udělal krok k ní a udeřil ho štiplavý pach motorového oleje — právě přišel ze servisu, ještě se ani nepřevlékl.
— Uvědomuješ si, jak to vypadá? Důchodkyně, matka mého muže, bez jediné koruny v kapse!
— Ta důchodkyně — odvětila Pavla klidně — minulý měsíc vybrala z mého účtu třicet tisíc. A předchozí měsíc pětadvacet.
Do místnosti vešla Alena, s neupravenými šedinami a výrazem dotčené mučednice ve tváři.
— Pavlo, miláčku, prosím, nezačínejme znovu. Nejsem pro tebe cizí. Jako bych byla nějaká vetřelkyně…
Pavla si zkřížila ruce na prsou.
— A přesto — za čí peníze kupujeme „léky“, „pomoc kamarádkám“ a „vitamíny z Německa“?
— To všechno je pravda! — vložil se do toho Petr. — Máma je nemocná a ty jí ani nedůvěřuješ!
— A já jsem co? Chodící bankomat? — vybuchla Pavla. — Vstávám v šest ráno, odvezu děti do školy, pak práce až do večera. A pokaždé se bojím zkontrolovat účet: možná je zase v minusu.
Alena se těžce posadila na malou židli.
— Prokristapána… kam jsme to dopracovali? Počítáme každou korunu jako cizí lidé…
— Ale nejste cizí lidé? — zeptala se Pavla klidně. — Tak proč berete, aniž byste se zeptali?
— Dělala jsem to pro rodinu! Léky, jídlo…
— Pro rodinu, jo? — ušklíbla se Pavla trpce. — A jak je možné, že naše děti nemají teplé bundy na zimu?
Alenina tvář najednou zrudla.
— Aha! Tak takhle to je! Teď jsem zlodějka?
— Nazvi si to jak chceš. Fakta zůstávají fakty.
Petr si těžce povzdechl a udeřil pěstí do stolu:
— Dost! Máma není zlodějka! A nedovolím ti o ní takhle mluvit!
Pavle vřela krev v žilách. Znala tenhle scénář: matka hraje nepochopenou mučednici, syn se mění v rytíře na bílém koni. Pořád to samé laciné divadýlko.
— Tak si vyber — řekla tiše, ale pevně. — Buď budeš mít pod kontrolou, co tvoje matka dělá… nebo to vyřeším já sama.
— A co uděláš? — ušklíbl se Petr posměšně. — Půjdeš na policii?
— Proč ne? Sedmdesát tisíc — to není žádná legrace.
— Pavlo, přeháníš! — zvýšil hlas Petr. — Máma to všechno vrátí!
— Z důchodu?! — zasmála se hořce Pavla. — Kolik let mám čekat, než se ta „malá zpronevěra“ dorovná?
Alena si teatrálně přiložila ruku na hruď: