— Petře… synu… je mi zle… Zvedl se mi tlak… Kvůli ní!
Petr už běžel pro její oblíbené léky. Pavla pozorovala, jak se matka a syn pouštějí do stejného unaveného divadla jako vždy… A náhle jí hlavou probleskla myšlenka: „Dost.“
Přišla k lednici, otevřela ji a vzala účtenku z bankomatu, připnutou pod magnetem.
— Konečně.
Poté co děti odešly, Pavla si sedla na okraj postele a hleděla do prázdna. Pokoj působil prostorněji bez Aleniny přítomnosti, ale zároveň prázdněji a chladněji. Snažila se před dětmi nic nedat znát, ale uvnitř se jí všechno bortilo. Ne kvůli penězům – kvůli zradě.
Telefon stále mlčel. Žádná zpráva od Petra. Žádné vysvětlení. Nic.
To odpoledne, když se Klára vrátila ze školy, podala jí zmuchlaný papírek.
— Táta mi to dal u brány — řekla tiše.
Pavla rozevřela lístek roztřesenýma rukama. Byl napsaný v jeho typickém spěchu:
„Je mi to líto. Potřebuju čas.“
To bylo vše.
Žádný slib, žádná odpovědnost.
Pavla si hluboce povzdechla a sevřela lístek v dlani. Pak vstala a vešla do kuchyně připravit večeři. Měla dvě děti, které na ní závisely — a to bylo teď jediné, na čem záleželo.
— Konečně. Doufám jen, že mi nebude každý večer volat a ptát se, jestli mám hotové úkoly.
Matěj odfrkl:
— Jo, jako by nám bylo pět.
Odešli s bouchnutím dveří a Pavla zůstala sama. Pohledem zavadila o napůl vypitou kávu a hlavou jí proběhlo: „Tak to vždycky začíná — tichem. Když hlučný život odejde ven dveřmi.“
Večer jí zavolala sousedka Simona.
— Pavlo, ahoj. Alena je u mě. Sedí tu, oči má uplakané a pořád opakuje, že jsi ji vyhodila.
— Nevyhodila jsem ji — odpověděla Pavla odměřeně. — Navrhla jsem férově: ať vrátí peníze a může zůstat.
— Říká, že má vysoký tlak a nemá kde být.
— Bere důchod? — přerušila ji Pavla.
— Bere.
— Tak má kde být. Už není malé dítě.
Na druhém konci se rozhostilo ticho.
— Víš, nechci soudit, ale… není to těžké bez manžela?
Pavla se pousmála:
— Těžké je, když vedle tebe někdo je — a přitom mu na ničem nezáleží. Bez něj — je to lehčí.
Zavěsila a poprvé po dlouhé době pocítila zvláštní klid v duši.
O týden později se Petr znovu objevil. Volal jí pozdě v noci:
— Jsem pod oknem. Pusť mě dovnitř, musíme si promluvit.
Pavla stála nehnutě u dveří. Pohled měla nedůvěřivý a v hrudi jí vřely vztek i neklid.
— O čem?
— Ne po telefonu.
Otevřela dveře. Petr stál na prahu s igelitkou a provinilým úsměvem.
— Přinesl jsem dětem ovoce.
— Dobře. Dej to na stůl.
Vešel do kuchyně jako cizinec. Posadil se a zabořil obličej do dlaní.
— Pavlo, všechno jsem si to promyslel. Máma… ano, jasně, že nemá pravdu. Ale je stará. Nechápe, jak je to celé vážné…