Ale respektive k tomu, stejně jsi neměla brát bez dovolení.
Pavla stála mlčky u postele, pozorovala Alenu, která ležela schoulená pod vybledlou dekou. Chvíli jen zírala na její pohublý obličej a unavené oči. Vzduch voněl chloraminem a něčím kyselým, co dusilo vzpomínky i výčitky.
— Nechtěla jsem nic pokazit… — pokračovala tiše Alena. — Ale vím, že jsem zranila… vás všechny. A hlavně tebe.
— Proč jsi nikdy nic neřekla přímo? — zeptala se Pavla. — Proč jsi vždycky všechno dělala za zády?
Alena obrátila pohled zpět ke stropu, jako by tam hledala odpověď.
— Možná jsem se bála. Že mě odmítnete. Že mě Petr opustí, když nebudu „užitečná“. A tak jsem zasahovala… omlouvala si to láskou, ale…
Pavla se nadechla, chtěla něco říct, ale její hlas ji neposlechl.
— Omlouvám se, Pavlo — řekla Alena s nečekanou jistotou. — Opravdu.
Pavla tam stála ještě chvíli, pak tiše přikývla. Bez dalších slov opustila pokoj.
Na chodbě se opřela o studenou zeď, zavřela oči a poprvé po dlouhé době pocítila, že se něco uvnitř ní uvolnilo… Možná to byl začátek něčeho nového.