Pavla nevěděla, jestli jí má věřit nebo ne.
— I taks, neměla jsi to brát bez dovolení.
— Vím to. Odpusť mi.
Bylo to poprvé, co to slovo slyšela od své tchyně. Bez divadla, bez slz. Prostě — zašeptané.
— Nemůžu ti je vrátit — dodala. — Ale jestli chceš… řekni Petrovi, ať ti je dá on. Má peníze, něco si našetřil.
Pavla zavrtěla hlavou:
— Není třeba. Já už dala všechno, co jsem měla — peníze, nervy…
Postavila se:
— Přeju ti brzké uzdravení, Aleno.
— Pavlo… — stará žena ji na okamžik chytila za ruku. — Možná jsi silná, ale… nežij s křivdami v sobě. Nahlodávají tě zevnitř jako rez železo…
Pavla vytrhla ruku, ale cítila hluboké bodnutí v duši.
Venku už bylo teplo, sníh úplně zmizel a vzduch voněl po vlhké hlíně. Pavla kráčela po chodníku a myslela si: „Bába má pravdu… Křivdy jsou vážně jako rez – pomalu tě rozežírají zevnitř.“
O týden později za ní Petr přišel znovu domů. Tentokrát nepřinesl ani květiny, ani tašky s věcmi:
— Máma zemřela — řekl tiše.
Pavla mlčela; slova se jí vůbec nehrnula do úst…
— Chtěl jsem ti říct jen… často tě zmiňovala před koncem… A prosila o odpuštění…
Pavla tiše vzdychla:
— Já jí odpustila už dávno…
Petr přikývl:
— Pavlo… vím, že je pozdě, ale… pokud by to šlo… rád bych někdy přišel za dětmi…
— Jsi jejich otec — odpověděla klidně. — Nezakazuju to… Jen tě prosím: nezůstávej dlouho…
Podívala se na něj: unavený, klidný, ale odhodlaný… A Petr tehdy pochopil, že to, co ztratil… je ztraceno navždy…
— Změnila ses… — zašeptal po chvíli…
— Vůbec ne — odpověděla. — Jen už nechci dál snášet…
O měsíc později seděla Pavla v kuchyni a pila čaj, zatímco Klára si dělala úkoly a Matěj něco kutíl ze svého oblíbeného stavebnicového setu… Na parapetu rozkvetl fíkus – poprvé po dvou letech…
Byt se teď stal opravdovým domovem – bez hysterických scén a skrytých výčitek…
Večer si občas ještě vzpomněla na Petra – bez zloby – spíš jako na někoho, kdo kdysi patřil k jejímu životu, ale teď už dávno odešel… Jako starý klíč, který už neotevře žádné dveře…
Neskončilo to, když tchyně odešla z tohoto světa… Ani když manžel sbalil věci a odešel nadobro…
Skončilo to tehdy, když Pavla pochopila jednoduchou pravdu: láska není PIN kód, který můžeš zkusit uhodnout a používat, dokud ti nezablokují kartu…
Láska je důvěra.
A když ti ji někdo beze svolení stáhne z účtu,
ten účet zůstane prázdný.
A ona se rozhodla:
už nikdy nedovolí nikomu jinému,
aby ho dobíjel místo ní…