„Drahý, zaplatila jsem tvůj úvěr. Prodala jsem tvou sbírku známek, zatímco jsi byl u milenky,“ usmála se Jana a podávala manželovi hrnek ranní kávy.
Pavel ztuhl ve dveřích kuchyně. Věta pronesená tak všedním tónem mu nedošla okamžitě. Automaticky převzal hrnek, aniž by vnímal jeho teplo, a teprve poté ho význam těch slov udeřil jako lavina.
„Ty… cos to udělala?“ ozval se ochraptěle, cize znějícím hlasem.
„Prodala jsem tvou sbírku známek,“ zopakovala Jana se stejným úsměvem. „Pamatuješ si toho sběratele z Prahy, co za ni nabízel pěkné peníze? Zavolala jsem mu, včera přijel. Zrovna když jsi byl… zaneprázdněný.“
Pavel položil hrnek na stůl, bál se, že by ho v náhlé slabosti upustil. Sbírka, kterou dával dohromady pětadvacet let. Vzácné c. a k. známky, bloky z dob socialismu, zahraniční filatelie… Jeho poklad, jeho vášeň, jeho útočiště.
„To jsi nemohla…“ vymáčkl ze sebe. „Na to jsi neměla právo.“
„O právech se teď nebavme,“ řekla Jana a usedla ke stolu, pečlivě si uhladíc záhyby domácích šatů. „Raději poděkuj. Třetí měsíc neplatíš splátky, banka už začala volat. Já ten problém vyřešila.“
Pavel se zhroutil na židli naproti a cítil, jak se v něm všechno chladí.
„Kolik?“ zeptal se tiše. „Kolik jsi za ni dostala?“
„Jeden milion sedm set tisíc,“ odpověděla Jana a usrkla ze svého hrnku. „Přesně tolik, kolik bylo třeba na úplné splacení tvého úvěru.“
„Ale vždyť měla hodnotu nejméně dvakrát vyšší!“ vykřikl Pavel a udeřil dlaní do stolu.
„Možná,“ pokrčila rameny manželka. „Ale čas na vyjednávání nebyl. Navíc mám pocit, že chlap pochopil situaci a využil ji. Tak to v byznyse chodí.“
Pavel si zakryl tvář rukama. Pětadvacet let sběratelství. Bezesné noci u aukcí, pátrání po vzácných kusech, radost z každého úlovku… A teď se to všechno rozplynulo v prach během jediného dne.
„Proč jsi to udělala?“ jeho hlas se chvěl. „Proč?“
„Říkala jsem přece – abych splatila ten úvěr.“
„Mohli jsme to vyřešit jinak. Mohl jsem si vzít víc hodin ve škole, mohl jsem nakonec prodat auto!“
„Tvé auto nestojí ani polovinu dluhu,“ odpověděla klidně Jana. „A víc hodin… Víš, už jsem unavená z toho, jak věřím tvým slibům. Zvlášť poté, co jsem zjistila, že peníze neutrácíš jen za naši rodinu.“
Pavel zvedl oči. Jeho žena seděla naproti – krásná, klidná, soustředěná. Stejná, jako když se před dvaceti lety potkali. Jenže teď se jí v očích zračilo něco nového, co tam dřív nikdy nebylo. Led. Chladné odhodlání.
„Sledovala jsi mě?“ zeptal se.
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Jen občas omylem přijde účet z restaurace na společný e-mail. A někdy ti z kapes saka vypadne účtenka ze zlatnictví. Víš, ze začátku jsem si myslela, že mi chystáš překvapení. Čekala jsem. Pak jsem pochopila, že to překvapení nebylo určené mně.“
Pavel mlčel. Co mohl říct? Popírat zjevné? Ještě víc lhát?
„Chtěl jsem ti všechno říct,“ pronesl nakonec. „Jen jsem nevěděl jak.“