A přitom to celé začalo tak nevinně. Jen pár rozhovorů s mladou kolegyní, jen touha znovu se cítit zajímavý, žádoucí. Jen útěk od každodenní rutiny, od pocitu, že to nejlepší už má za sebou. A teď ztratil všechno.
Pavel vytáhl telefon a zadíval se na poslední zprávu od Karolíny: „Čekám tě večer, jako obvykle.“ Co jí mohl napsat? Že se mu život právě rozsypal jako domeček z karet?
Z pokoje jeho dcery se ozvalo otevírání dveří. Petra vyšla do chodby, rozespalá, rozcuchaná.
– Tati, hádali jste se? – zeptala se, nahlížejíc do kuchyně. – Slyšela jsem zvýšené hlasy.
– Ne, zlatíčko, – Pavel se pokusil usmát. – Jen jsme řešili důležité věci.
– Máma se v poslední době chová nějak divně, – Petra došla ke lednici a vytáhla džus. – Včera tu byl nějaký muž, dlouho spolu mluvili ve tvé pracovně.
– Ano, to… to bylo kvůli práci, – Pavel těžce polkl. Takže sběratel už tu byl, v jeho domě, prohlížel si jeho poklady předtím, než je navždy odnesl.
– Doufám, že je všechno v pořádku? – podívala se na něj Petra pozorně. – Jsi nějaký bledý.
– Všechno je v pohodě, – zalhal. – Jen jsem se moc nevyspal. Mám hodně práce.
Petra přikývla, ne zcela přesvědčena, ale dál se neptala.
– Dneska se vrátím později, máme zkoušku, – dodala a dopila džus. – Nečekejte na mě s večeří.
Když odešla, Pavel se pomalu zvedl a zamířil do své pracovny. Tam, ve speciální skříni, uchovával své albové sbírky známek. Otevřel dvířka – police byly prázdné. Všechno zmizelo. Na stole ležela jen obálka s bankovními dokumenty – potvrzení o úplném splacení úvěru.
Pavel se zhroutil do křesla, s pocitem zvláštní prázdnoty uvnitř. Ta sbírka pro něj skutečně hodně znamenala. Jeho otec ji začal sbírat ještě před Pavlovým narozením, později pokračovali spolu. Každá známka měla svůj příběh, svůj význam. Když otec zemřel, Pavel si slíbil, že toto dědictví uchová a rozšíří.
A teď bylo všechno pryč. Kvůli jeho slabosti, chybám.
V kapse mu zavibroval telefon. Zpráva od Karolíny: „Všechno v pořádku? Neodpovídáš.“
Pavel zíral na obrazovku, aniž by věděl, co napsat. Co vlastně k té ženě cítil? Lásku? Okouzlení? Nebo si jen hladil vlastní ego, když si dokazoval, že ještě dovede okouzlit mladou krásnou ženu? Stálo to za ty oběti, které musel podstoupit?
Zvedl oči a ve dveřích stála Jana. Byla převlečená, měla vyčesané vlasy, nalíčená – byla připravená odejít z domu.
– Jednu ke svému právníkovi, – řekla klidně. – Probrat detaily rozvodu. Máš dva dny na to, abys sbalil věci a odstěhoval se.
– Dva dny? – Pavel vyskočil. – Ale kam mám jít?
– Ke své milence, – pokrčila Jana rameny. – Nebyl to celý ten čas tvůj sen?
– Nesnil jsem o rozvodu, – odpověděl tiše. – Jen jsem… se ztratil.
– Teď to bude jednodušší, – v jejím hlase nebyla ani zlost, ani sarkasmus – jen únava. – Žádné zmatení. Čistý list.
Otočila se k odchodu, ale najednou se zastavila a podívala se na prázdnou skříň.