– Víš, já jsem taky milovala tvou sbírku, – řekla nečekaně měkce. – Byla součástí našeho života. Když jsem ji prodala, něco ve mně se zlomilo. Ale pomyslela jsem si – jestli jsi ochoten riskovat naši rodinu, náš domov kvůli svým potěšením, proč bych měla chránit tvé poklady já?
Pavel mlčel, neschopen najít slova.
– Sbohem, – řekla Jana a vyšla z pracovny. Za chvíli zabouchly vchodové dveře.
Pavel zůstal sám v prázdné pracovně a díval se na prázdné police. Jeho telefon znovu zavibroval, ale nepodíval se. Místo toho vytáhl ze zásuvky stolu starou fotografii – on a otec společně prohlížejí právě koupenou vzácnou známku. Na zadní straně vybledlé řádky: „Synovi. Chraň to, co je opravdu cenné.“
Hořká ironie těch slov ho bodla do srdce. Neochránil to nejdůležitější – důvěru, lásku, rodinu. Honil se za přeludem a ztratil skutečnost.
Telefon zazvonil – tentokrát ne zpráva, ale hovory. Na displeji se objevilo jméno Karolína. Pavel zíral na blikající obrazovku několik vteřin, pak rozhodně stiskl tlačítko odmítnutí. Potom otevřel seznam kontaktů, našel její jméno a zablokoval ji. To mu sbírku nevrátí ani nezachrání manželství, ale bude to první krok k tomu, přestat ničit svůj život.
Vyšel z domu, aniž by věděl, kam míří. Prostě kráčel po ulici, snažil se zvyknout si na myšlenku, že se všechno nevratně změnilo. Okolo projížděla auta, kolemjdoucí spěchali za svými záležitostmi, svítilo podzimní slunce. Svět pokračoval dál, i když jeho vlastní se právě rozpadl na kusy.
Na křižovatce zahlédl tu restauraci, kde se často setkával s Karolínou. Najednou si uvědomil, že se tam vůbec nechce vracet. Všechna ta tajná setkání, ukradené hodiny, lži… Kvůli čemu?
Pavel se otočil a vydal opačným směrem. Nevěděl, jestli někdy znovu získá důvěru Jany. Nevěděl, jestli mu jeho dcera odpustí, až se dozví pravdu. Nevěděl, jestli se mu někdy podaří znovu posbírat sbírku, která už není. Ale jednu věc znal jistě – je čas přestat lhát. Sobě i ostatním.
Vytáhl telefon a napsal zprávu. Ne Karolíně, ale Janě: „Máš pravdu. Všechno jsem zkazil. Nevím, jestli se to dá napravit, ale chci to zkusit. Pokud budeš chtít mluvit – budu čekat.“
Nečekal rychlou odpověď, ale telefon zavibroval téměř okamžitě: „Rozhovory už nepomohou. Je příliš pozdě.“
Pavel sevřel telefon v ruce a ucítil, jak mu po tváři stéká něco mokrého. Neplakal od otcova pohřbu. A teď stál uprostřed ulice a plakal jako kluk, protože pochopil, že ztratil to nejcennější, co měl.
Jeho otec vždycky říkal: „Skutečná hodnota se neurčuje penězi, ale tím, co jsi ochoten obětovat, abys ji udržel.“ Pavel nebyl ochotný obětovat nic, aby si uchoval rodinu. A Jana obětovala jeho sbírku, aby zachránila jejich domov.
Teď konečně chápal, kdo z nich dvou opravdu znal cenu pravých pokladů.