– Nemůžu uvěřit, že jsi to udělal! – Antonín se díval na otce s nepochopením a sotva skrývanou nenávistí. – To chce mít fakt fantazii!
– A já ani nepřemýšlel, – odpověděl klidně Miroslav. – To mě navedla moje máma.
– Máma? Vždyť je už tři roky po smrti! – ušklíbl se syn. – Co, mluvíš s ní přes vesmír, nebo se ti zjevuje ve snech?
– Ne, samozřejmě, – otec si nevšiml ironie v Antonínových slovech. – To bylo právě tehdy, před třemi lety. Jen jsem do teď nedokázal splnit její poslední přání.
– Poslední přání? Nikdy jsi neřekl, že tě o něco žádala.
– Ani nežádala.
– Tak tomu nerozumím. Mohl bys mi to vysvětlit?
– Vysvětlím. Ale nejsem si jistý, jestli to pochopíš.
– No jasně! Jak bych taky mohl, že? Na to mi asi nestačí dvě vysoké školy!
– Vzdělání člověka ještě nedělá moudrým, synku, a duši nevyléčí. A tvoje duše už dlouho není v pořádku.
– Už je to tady zas! Přestaň mě konečně poučovat!
– Ani se nesnažím, – smutně se usmál otec. – Je už pozdě.
– Přesně tak! – Antonín se spokojeně zašklebil. – Tak povídej, co teda máma říkala?
– Nic. Její poslední slova byla: „Děkuju ti, dceruško.“ Tvoje máma měla pravdu. Vždycky měla pravdu. A tak jsem…
– … mě zradil? – dokončil větu Antónin.
– Proč „zradil“? Jednal jsem podle svědomí. Tvoje máma nikdy neříkala nic jen tak. Myslím, že teď je spokojená…
– Že je ze mě bezdomovec? – náhlý záchvat vzteku zachvátil Antonína. – To jí dělá radost?!
– Že se snad konečně zamyslíš nad svým životem a změníš se. Že se staneš tím hodným a čestným klukem, jakého jsme znali a měli rádi.
– Mluvíš o mně, jako bych byl po smrti.
– A taky jsi, Antoníne. Tvoje svědomí je mrtvé…
***
Antonín se oženil hned po škole se svou spolužačkou Martinou.
Nikdo o tom nepochyboval: ani on sám, ani kamarádi, ani sousedi a samozřejmě ani rodiče.
Ti dva seděli deset let spolu v jedné lavici.
Antonín se nikdy nedíval po jiných dívkách. Nosil Martině tašku, miloval ji bezmezně a nijak to neskrýval.
V posledním ročníku se, jak se říká, jejich láska naplnila. Martina otěhotněla.
Nikdo se tím příliš netrápil, ba naopak – Antonín byl hrdý a šťastný, že bude otcem.
Co to vlastně znamená, tehdy asi pořádně nechápal, ale pro všechny spolužáky se rázem stal „skutečným chlapem“.
Svatba byla hlučná a veselá. Téměř celý ročník přišel oslavit tuhle výjimečnou událost.
Všichni byli přesvědčení, že láska Antonína a Martiny nikdy neskončí. Už tehdy se zvali na zlatou svatbu.
Ženich a nevěsta pozvali doslova každého.
V tu chvíli je ani nenapadlo, že jejich láska skončí mnohem dřív…
Po svatbě se Martina nastěhovala k Antonínovi. Rodiče jim přenechali největší pokoj.
A začal každodenní manželský život.
Žádné složité sbližování – všichni se znali dlouhá léta a výborně si rozuměli.
Antonín nastoupil do práce, Martina se chopila domácnosti. Na tom trvali tchán se tchyní.
Řekli, že takhle to bude nejpraktičtější.
I o budoucí mateřský příspěvek se postarali oni: otec zařídil Martině místo ve své firmě. Tak se z ní stala vedoucí specialistka v reklamním oddělení.
Všechno bylo skvělé!
Mladí čekali prvního potomka, prarodiče se těšili na prvního vnoučka. Ano, všichni už věděli, že to bude chlapeček. Dokonce měli vybrané jméno…