…A ten se s tím nepáral. Vmetl Antonínovi do očí vše, co si o jeho chování myslí, a bez váhání mu řekl jasně:
– Buď ty svoje pletky okamžitě ukončíš, nebo to řeknu Martině sám!
Antonín zrudl, ale odpověděl bez zaváhání:
– Říkej, co chceš. Já už s Martinou stejně nic necítím! Všechno, co mezi námi bylo, je pryč. Skončilo to, když se narodili ti křiklouni!
– Jak se opovažuješ tak mluvit o svých dětech?! – vybuchl Miroslav. – To jsou tvoje děti, Antoníne! Tvoje krev! A Martina – tvoje žena! Čím ses to stal? Hloupej kluk, co si myslí, že život je jen o lásce a obdivu? Manželství je o zodpovědnosti! O podpoře v těžkých chvílích! Nebuď srab a postav se ke všemu čelem!
Ale Antonín už neposlouchal. Jen se otočil a odešel, práskl dveřmi. Zatím.
Martina stále nic netušila. Byla zcela pohroužená do péče o děti, oslabená únavou, bezradností a tichým smutkem, který se jí vkrádal do srdce. Dvojčata byla sice zdravá a rostla jako z vody, ale Antonín byl čím dál nepřístupnější. Domů chodil pozdě, nekomunikoval, často měl ošklivé poznámky. Když se zeptala, co se děje, jen mávl rukou nebo vybuchl:
– Neotravuj! Mám svých starostí dost!
Někde uvnitř tušila, že se něco děje. Ale bála se tomu čelit. Možná by to přečkali, kdyby Antonín neudělal tu chybu. Obrovskou chybu. Jednoho dne ji totiž jeho matka přistihla, jak v slzách skládá dětské prádlo. A nevydržela. Všechno jí řekla.
Ta chvíle změnila všechno.