– Buď přestaneš s těmi svými zálety, nebo všechno řeknu Martině! Ta chudinka se přes den i v noci dře s dětmi, a ty se bavíš! Uvědomuješ si vůbec, co děláš? Tak dlouho jste čekali na dítě! A teď, když máte rovnou dvě, tak zrazuješ jejich matku!
– Chceš jí to říct? Klidně! Je mi to jedno! Budu žít, jak chci!
– Nemusíte mi nic říkat, – ve dveřích se objevila Martina, která byla na vycházce s dětmi a vrátila se dřív – všechno jsem pochopila. Klidně si podej žádost o rozvod, Antoníne. Jestli chceš.
Beze slova se otočila a odešla do pokoje…
Asi měsíc Antonín nepodnikl žádné kroky. Jel v zaběhnutých kolejích: chodil do práce, scházel se se svou milenkou, vracel se domů a začal Martina psychicky týrat.
Moc si přál, aby v celé té situaci vypadala vina na ní. Přesněji: aby si to ona myslela. A spolu s ní i jejich rodiče.
Že prý kvůli ní se manžel odhodlal k nevěře, že domů nechce chodit. A teď ještě požaduje rozvod!
Jenže Antonínovy „hry“ žádný dojem nezanechaly. Rodiče stáli na Martinině straně – a na straně svých vnoučat.
Jednou, když Antonín přišel téměř v noci a trochu opilý, Miroslav to už nevydržel:
– Tak dost, přestaň dělat ostudu. Zítra se odstěhuješ a podáš žádost o rozvod. Martina s dětmi zůstane u nás.
– No a klidně! Klidně odejdu hned teď! – vykřikl Antonín a odešel.
Vrátil se ke své milé, a ta ho s radostí přijala…
Při rozvodu šlo rozdělit jen pár drobností. Auto neměli, žádný společný majetek si nepořídili.
Měsíc po rozvodu Antonín naznačil, že už by se Martina s dětmi měla odstěhovat ke svým rodičům. Proč by prý měla zabírat jeho pokoj, zatímco on si platí nájem?
Když to otec vyslechl, odvětil pevně:
– Platíš si nájem, tak si ho také plať. Martina s dětmi u nás zůstanou tak dlouho, jak bude potřeba.
– Jak „potřeba“? – ušklíbl se Antonín.
– Martiny, samozřejmě. Nebo si myslíš, že ji necháme napospas osudu?
– Nechápu, co s tím máte společného vy? – podivil se Antonín – má přece vlastní rodiče.
– Tím jsme skončili, – otec dál rozvíjet rozhovor nechtěl.
Kývl hlavou směrem ke dveřím…
– A ty jsi prostě odešel? Jen tak? – rozčilovala se Antonínova nová přítelkyně, když si stěžoval na tátovo chování.
– A co jsem měl dělat? – rozhněval se Antonín – snad ne se rvát?
– Ne, to už by bylo moc. Ale je to divné: vlastního syna vyhodí a cizí ženskou si nechají! Určitě jim vyšoupla mozek!
– No já nevím. Martinka přece taková není…
– Přesně, jenže „připadá ti taková“! Nemáš tušení, čeho je schopná uražená ženská!
– Dobře, tak uvidíme, jak dlouho jim to vydrží, – mávl rukou Antonín – nakonec jsem přece jejich jediný syn. Nikdy neuvěřím, že by se mě vzdali jen tak. Zahrajou si na zachránce, a pak Martinku pošlou domů, k jejím rodičům.
Antonín se mýlil. Zapomněl, že jeho rodičům nezůstala jen bývalá manželka, ale i dvě děti – jejich milované, tolik očekávané vnoučata.
Jediné, v čem se nemýlil, bylo, že rodiče rozchod se synem nesli velmi těžce.
Miroslav se ještě nějak držel, ale matka… ta neprožila jedinou klidnou chvíli, v noci plakala a doufala: co když se Antonín vzpamatuje, vrátí se k milované ženě a dětem? Není možné, aby tak velká láska zmizela jen tak, kvůli nějakému hloupému rozmaru.