Ale rok uplynul, pak další a situace se nezměnila. Naopak – bylo to čím dál horší. Antonín úplně přestal chodit domů, volal jen zřídka, a celým svým chováním dával najevo, že mu je všechno jedno – jak děti, tak rodiče.
Stálé starosti si vybraly svou daň. Antonínova matka onemocněla. Upoutala ji nemoc na lůžko. Lékaři varovali, že se máme připravit na to nejhorší. Přišla o pomoc příliš pozdě.
Každým dnem slábla.
Martina o ni pečovala jako o malé dítě. V noci sedávala u ní, byť i přes den měla práce až nad hlavu.
Celý dům, děti, tchán, péče o ležící tchyni – to vše spočívalo na jejích křehkých bedrech.
Přesto si Martina nikdy nestěžovala. Vždy přívětivá, usměvavá, šířila kolem sebe teplo, které zahřívalo všechny.
Miroslav tomu nerozuměl: kdy ta žena vlastně spí? Snažil se, jak mohl, pomoci. Vodil děti na procházky, naučil se nakupovat potraviny, dokonce loupal brambory!
Byl nesmírně vděčný snaše za její laskavé a pečující srdce, za její úctu i za vnoučata, která rostla zdravá a bystrá.
A přesto – ať se Martina snažila sebevíc, její tchyně zemřela. Prakticky jí vydechla naposledy v náručí, sotva zašeptala na rozloučenou:
„Děkuji ti, dcero.“
„Už se netrápí,“ zaslechla Martina za sebou hlas tchána, který se neodvážil bránit své ženě rozloučit se nikoli s ním, ale právě s ní – se svou snachou…
A co Antonín? Antonín se neukázal, dokud matka stonala. Přišel jen párkrát a tím to skončilo.
Když se dozvěděl, že matka zemřela, nijak to s ním nepohnulo. A tak se rozhodl, že na pohřeb asi nepůjde. Proč taky? Stejně se už nic nedá změnit…
Zavolal otci a řekl, že je na vzdálené pracovní cestě…
– Chápu, – odpověděl tiše Miroslav a položil sluchátko.
„Tak už je to všechno,“ pomyslel si. „Zůstal jsem úplně sám.“
Tři roky žil jako ve snu. Někam chodil, něco dělal, ale potom si nedokázal vybavit, kde byl a co dělal.
Jedině vnoučata ho z toho stavu vytrhovala. S nimi vtipkoval, smál se, vedl rozhovory na nejrůznější témata. Miloval je. A děti mu jeho lásku opětovaly.
Jednoho dne se Miroslavovi zdála jeho žena. Nic neříkala. Jen se na něj zadívala s výčitkou…
A tu si náhle po probuzení vzpomněl: vždyť o tom s manželkou mluvili! Jak na to mohl zapomenout? Když odcházela, vlastně mu připomněla, že má myslet na budoucnost Martiny a vnoučat.
„Děkuji ti, dcero,“ zazněl mu v hlavě ten známý hlas…
A tak udělal to, co měl udělat už dávno: daroval Martině byt, ve kterém bydleli.
Snacha zprvu vůbec nechtěla jít k notáři, nechápala, co po ní tchán chce.
Ale když jí se slzami v očích vysvětlil, že plní poslední přání své ženy, Martina souhlasila a ten nečekaný dárek přijala.
Antonín, když se o tom dozvěděl, zuřil. Udělal pořádnou scénu. Ale když ho otec rázně odbyl, pronesl na rozloučenou:
„Až tě vykopne z toho bytu a ze života, na mě se neobracej!“
Dveře za ním vztekle práskly…
„Dá se na tebe vůbec spolehnout, synu?“ pomyslel si unaveně Miroslav. „Vždyť už jsi nás dávno zradil a ani sis to neuvědomil. Ale Martinka mě neopustí. Tím jsem si jistý. Má velké srdce, moje dcera…“