— Marku, přišel za vámi právník.
Marek se otočil, stále s koněkem v ruce. Překvapení rychle vystřídalo sebejistý úsměv.
— Aha, Jiří. Ať klidně dál. Možná přinesl kondolenční dopis.
— Říkal, že je to důležité, — dodala žena opatrně. — Že nejde o běžnou návštěvu.
Marek pokrčil rameny, odložil sklenku a přešel ke dveřím pracovny. Právník, Jiří, vešel a mávl domovnici rukou na znamení, že chce mluvit o samotě. Dveře se za ním tiše zavřely.
— Tak co je tak naléhavého? — zeptal se Marek, snažíc se zachovat svůj klid.
Jiří na něj pohlédl dlouze, s pohledem člověka, který nepotřebuje mluvit mnoho, aby sdělil zásadní věci.
— Marek, mám s sebou kopii poslední vůle vaší manželky. Byla podepsána včera večer, za přítomnosti notáře, lékaře a dvou svědků. Je potvrzená jako platná.
Marek zamrkal. Chvilku mlčel. Pak se usmál.
— To není možné. Nic nepodepisovala. Byla v sedaci.
— Mýlíte se. Byla plně při vědomí. Lékařka potvrdila její způsobilost. Záznam máme zdokumentovaný na videu, vše je právně neprůstřelné.
Marek ucítil, jak mu tuhne šíje.
— A komu to všechno nechala? — pronesl pomalu.
— Celý majetek… — Jiří se odmlčel a pak důrazně dokončil — …připadl Simoně Kolodiné.
— Komu?! — Marek se napřímil. — Té… té uklízečce?
— Sanitářce. A vaší zesnulé manželce pomohla v poslední hodině života více než kdokoliv jiný za poslední roky. Vaše žena jí důvěřovala. Věřte, že bude mít i veškerou právní ochranu. Pokud se pokusíte cokoliv podniknout — právně či jinak — budeme připraveni.
Marek upustil sklenku. Sklo se roztříštilo o podlahu. Dlouhou chvíli nic neříkal. Pak zašeptal:
— To není možné… To… to nemůže být pravda…
Jiří nehnutě stál.
— Pravda to je, Marku. A doporučuji vám, abyste se s tím co nejrychleji smířil. Bude lepší, když odejdete z této kliniky i z tohoto domu co nejdřív. Její majetek vám nenáleží. Nyní už patří jiné osobě. Někomu, koho nedokážete zmanipulovat.
V ten okamžik šumí podzimní vítr za okny. Slunce už zapadalo. A v pokoji, kde ještě před hodinou panovala Marka suverénní jistota, zůstalo ticho a stín.