— Přípravek pro paliativní terapii.
— Který přesně?
— Midazolam v ampulích. Řekl, že je to pro jeho ženu, je těžce nemocná, že je v posledním stádiu.
— Měl recept?
— Ano. Přinesl recept na jméno Elina Korneeva… tedy, paní Klára.
— Mohl by to být falešný recept?
Žena se zavrtěla, dívala se na ruce.
— Já… Já nejsem odborník na jeho pravost. Byl podepsán doktorem… ale teď si už nejsem jistá, možná to jméno ani neznám.
Boruvoj se zamračil.
— Budeme to muset prověřit. A přinese si, prosím, kopie receptu, pokud se zachovaly?
— Ano… pokud je nezničili, zkusím je najít.
— Velmi dobře. A poslední otázka: vy jste nikdy neinformovala lékaře paní Kláry o tom, že tento lék byl vydán?
— Já… nemám povinnost nikoho informovat. Pokud přinesl recept, tak je to legální cesta. Ale… teď mě to mrzí…
Boruvoj přikývl. Žena si utírala čelo.
— Děkuji. Teď můžete jít.
Když odešla, zavolal Boruvoj svému kolegovi.
— Potřebuji ověřit podpis a razítko na receptu, který nám ta lékárnice poskytne. Podezřívám, že je padělaný. Zajistěte záznamy elektronických registrů. Pokud ten recept oficiálně neexistuje, máme další důkaz.
Na stole ležela tlustá složka. Lék, falešný recept, kupující manžel… Všechno se uzavíralo. Až vyjdou výsledky z exhumace, bude mít důkaz konečný.
Mezitím ve svém úkrytu seděla Simona u kuchyňského stolu a sledovala napůl zasněžený dvorek za oknem. Ven nechodila, jen někdy večer rychle do obchodu. Měla tichý život. Ale s nebývalou soustředěností si zapisovala každý detail, každou vzpomínku na to, co viděla a slyšela od paní Kláry.
Telefon zavibroval.
— Haló?
— Simono, tady Markéta, — ozval se klidný ženský hlas. — Všechno probíhá podle plánu. Boruvoj dostal záznamy z lékárny. Máme záznamy z kamer, máme i svědectví.
— Dobře. A on?
— Marek hledá, ale stále bloudí. Neví, kde jsi. Máme lidi, co mu dýchají na krk. Snaží se najít tvou adresu, ale každou stopu zavíráme dřív, než k tobě dorazí.
— Já se držím. Slíbila jsem to. Paní Klára si to zaslouží.
— To si opravdu zaslouží.
— Co potřebuje Boruvoj ode mě?
— Připrav se na výpověď. V detailu popiš ten večer — co jsi slyšela, co jsi viděla, co ti paní Klára řekla. Tvůj výpověď je klíčový.
— Připravím se. Mám všechno napsané.
Markéta se odmlčela.
— Děkujeme ti, Simono. Díky tobě se ta ženská pomstí. A spravedlnost bude vykonána.
Simona se dívala do zataženého nebe.
— Já jsem ta, kdo by měl děkovat. Dali jste mi šanci. Nový život. A já ho nezahodím.
Zavěsila. V pokoji na chladné zdi visel malý kalendář. Na dnešní den měla udělanou tečku. Každý další den byl krokem blíž k pravdě. K soudu. K tomu, aby Marek odpověděl za to, co způsobil.
Spravedlnost přicházela. Pomalu. Ale nezastavitelně.