— Ne. Kupoval jsem lék pro paliativní péči. Říkal, že jeho matka má rakovinu. Že mu lékaři dovolili podávat ho doma, aby netrpěla.
— Máte recept? — lékárnice zbledla.
— Ne. Řekl, že recept ztratil. Nabídl, že připlatí. Já… souhlasila jsem. Potřebovala jsem peníze.
— Kolikrát nakupoval?
— Čtyřikrát nebo pětkrát. Přesně už nevím.
Michal přikývl.
— Chápete, že jste porušila zákon? Prodej léků na předpis bez receptu. A co když byl ten lék použit k vraždě? Jste spolupachatelka.
Žena se rozplakala.
— Já nevěděla. Přísahám, nevěděla jsem.
— Sepište výpověď. Přiznejte se dobrovolně. To vám může polehčit trest. Ale k soudu budete muset svědčit.
Přikývla a setřela slzy. Michal jí nadiktoval protokol. Podepsala ho. Další důkazní článek proti Markovi byl zaznamenán oficiálně.
Mezitím soukromý detektiv Lukáš vedl vlastní šetření. Projel všechny kamerové záznamy z kliniky, kde byla hospitalizována Klára. Zkoumal, kdo ji navštěvoval, kdy, jak dlouho zůstával. Marek se objevoval pravidelně. Nosil ovoce, květiny, sedával u postele. Na kamerách působil jako dokonalý manžel. Ale jednoho dne si Lukáš všiml podrobnosti. Marek přišel s termoskou. Zůstal jen deset minut. Odejít bez termosky. O hodinu později přišla zdravotní sestra sklidit nádobí. Termoska byla prázdná. Lukáš prozkoumal lékařské záznamy. Ten den se stav Kláry prudce zhoršil. Nevolnost, slabost, zmatenost. Lékaři to přičítali pokročilému stadiu nemoci.
Detektiv vypátral onu zdravotní sestru a neformálně ji vyslechl.
— Pamatujete si ten den? Marek přinesl manželce čaj v termosce?
— Ano, vzpomínám si. Klára vypila trochu, pak řekla, že čaj je hořký. Myslela jsem, že je jen silný odvar.
— A Marek na to?
— Jen se usmál, řekl, že byla vždy vybíravá.
Lukáš zapsal její výpověď. Další stavební kámen v budování obvinění.
Současně sledoval Kroky Marka po vyhlášení závěti. Marek si najal dva statné muže z bezpečnostní agentury. Prohledávali město, vyslýchali bývalé kolegy Simony, sousedy, známé. Pátrali, kam zmizela.
Lukáš informoval Jiřího:
— Marek začal jednat. Jeho lidé už zjistili, že Simona si pronajímala pokoj na okraji města. Vyslechli majitelku. Řekla, že dívka se odstěhovala před týdnem, nedala žádnou novou adresu.
— Najdou ji?
— Dřív nebo později ano. Mají na to prostředky. Musíme jednat dřív. Navrhuji zinscenovat schůzku Simony s Markovými lidmi, ale pod naším dohledem. Zachytíme zastrašování, nátlak. To bude podklad pro další trestní řízení — nátlak na uzavření smlouvy, výhrůžky.
Jiří se zamyslel.
— Je to risk, ale má smysl. Promluvím se Simonou.
Spojil se se Simonou, vysvětlil plán. Dívka nesouhlasila hned. Bála se. Ale Jiří ji přesvědčil:
— Simono, stejně vás najdou. Raději ať se to stane podle našich pravidel. A on si bude myslet, že souhlasíte s převodem majetku. Budeme nablízku. Bude tam policie. Nic se vám nestane, a Marka zatlačíme ještě víc do kouta.
— Dobře, — zašeptala. — Udělám to.
Lukáš zařídil únik informace. Přes známého v bezpečnostní agentuře nasadil Markovým lidem návnadu: Simona pracuje v malé soukromé laboratoři v sousedním městě Pelhřimov. Informace se k Markovi dostala za dva dny. Okamžitě se tam vydal s Anetou a dvěma bodyguardy…
Plán byl jednoduchý. Najít dívku, vystrašit ji, přinutit podepsat zřeknutí se dědictví. Pokud ne, zatlačit tvrději. Dohonili Simonu večer, když odcházela z laboratoře. Obklíčili ji na opuštěné ulici. Marek vykročil vpřed s úsměvem.
— Simono, konečně! Musíme si promluvit.
Dívka ucouvla. Marek pokračoval klidným hlasem:
— Dostala jsi to, co mi právem náleží. Klára byla moje manželka. Staral jsem se o ni tři roky. A ty — jsi jen náhodná holka, která byla ve správnou chvíli na správném místě. Myslíš, že je to fér?
Simona mlčela. Marek vytáhl z kapsy papíry.
— Tady je zřeknutí se dědictví. Podepíšeš to — a dám ti 300 tisíc. To ti stačí na splacení dluhů a nový začátek. Odmítneš? — kývl na ochranku — Budeš litovat.
— Nepodepíšu, — vypravila ze sebe Simona.
Marek se zamračil. Aneta přistoupila blíž a promluvila tichým, přívětivým hlasem:
— Zlato, nechápeš, s kým máš tu čest. Marek není ten typ, co se vzdává. Pokud to nepodepíšeš dobrovolně, přinutí tě. A to bude bolet. Mysli na sebe. Na své zdraví.
— Řekla jsem „ne.“
Jeden z bodyguardů vykročil vpřed. V ten moment se zpoza rohu objevil Lukáš. A za ním dva policisté v uniformě.
— Stát! Policie!
Marek ztuhl. Aneta zbledla. Bodyguardi si vyměnili překvapené pohledy.
Lukáš přistoupil k Simoně.
— Všechno v pořádku?
— Ano, — třásla se, ale držela se statečně. — Vyhrožovali mi. Nutili mě podepsat zřeknutí se dědictví.
Policista zaznamenával výpověď. Marek se snažil omluvit:
— Jen jsme se bavili. K žádným výhrůžkám nedošlo.
— Všechno máme nahrané, — Lukáš vytáhl z její kapsy diktafon. — Každé slovo. Včetně té věty o lítosti.
Marek pochopil: je konec. Policisté zapsali protokol a zadrželi jeho i Anetu pro podání vysvětlení. Bodyguardy propustili s příslibem dostavit se. Marka drželi na oddělení do rána. Pak ho propustili proti podpisu se zákazem vycestování. Ale trestní řízení bylo zahájeno. Michal obdržel spis a zahájil stíhání podle paragrafu o nátlaku na uzavření smlouvy a výhružkách násilím. Proti Markovi se už rozbíhala dvě řízení: vražda Kláry a výhrůžky dědičce.
Situace byla kritická. Marek se vrátil do domu, který mu už nepatřil. Aneta seděla na pohovce, držela se za hlavu, naříkala.
— Všechno se hroutí, Marku. Strkají nás do kouta.
— Mlč, — odsekl. — Přemýšlím.
— Nad čím? Musíme zmizet. Dokud můžeme.
— Zmizet? Kam? Nemám peníze. Klára všechno odkázala té zatracené holce. Zbyl mi jen ubohý plat za tři roky, který už dávno nemám.
— Tak co budeš dělat?
Marek mlčel. Věděl, že času je málo. Vyšetřovatel tlačí, detektiv sbírá důkazy, svědci vypovídají. Brzy ho zatknou. A pak bude konec. Potřeboval plán. Zoufalý, riskantní, ale plán.