Existují záznamy z bezpečnostních kamer z kliniky, kde jste nosil své ženě čaj v termosce — pokaždé jí pak bylo hůř. Existuje audiozáznam vašeho rozhovoru se Simonou, kde přímo říkáte: „Zabil jsem Kláru. Pomalu, systematicky. Tři měsíce jsem jí míchal jed do čaje. Díval se, jak chřadne. A bylo mi to jedno.“ Chcete, abych tu nahrávku pustil?
Marek mlčel. Michal zapnul diktafon. Marekův hlas zazněl jasně a zřetelně. Michal nahrávku vypnul.
„To je váš hlas?“
Marek neodpověděl. Michal pokračoval:
„Máme také výpověď Simony, kterou jste unesl, zbil a vyhrožoval jí smrtí, pokud se nevzdá dědictví. Na jejím těle byly zaznamenány zranění. Vaši bodyguardi už vypovídali a potvrdili, že jednali na váš pokyn. Marku, zahnal jste se do kouta. Jediná věc, která vám může jedině pomoct, je upřímné doznání.“
Marek zvedl hlavu.
„Chci právníka.“
„Vaše právo. Výslech je u konce.“
Michal opustil celu a zavolal Jiřímu.
„Jiří, Marek je zadržený. Soud rozhodl o vazbě. Útěk nehrozí, tlak na svědky taky ne. Můžeme přejít k dalšímu kroku.“
„Výborně. Připravuji podklady k civilnímu sporu. Marek nadále napadá závěť, ale jeho pozice je teď ještě slabší. Soud uvidí: člověk obviněný z vraždy manželky se snaží získat její majetek. To působí cynicky.“
„Souhlasím. Jaké má šance na úspěch?“
„Nulové. Závěť je perfektně sepsaná. Lékařský posudek potvrzuje způsobilost, existuje videozáznam, výpověď notářky. Všechno máme. Soud jeho žalobu zamítne.“
„Pak zbývá už jen trestní věc. Pokračuji ve sběru důkazů. Brzy předám obžalobu státnímu zastupitelství.“
„Informuj mě průběžně.“
Michal ukončil hovor. Vše šlo podle plánu. Ještě pár týdnů a případ půjde k soudu.
Mezitím v sousedním městě seděla Simona v bytě, který jí Jiří pronajal — bezpečné místo s nepřetržitou ochranou. Dívala se z okna na listopadovou oblohu a přemýšlela, jak se její život změnil. Před měsícem byla ničím. Drhla podlahy, měla bídný plat, bydlela v pronajatém pokoji. A teď? Dědička obrovského majetku, klíčová svědkyně v trestním případě, žena, kterou se někdo pokusil zabít.
Neměla radost z peněz. Zatím ne. Chápala totiž, že to je cena. Cena za život Kláry. A taková cena zavazuje.
Telefon zazvonil. Jiří.
„Simono, jak se máte?“
„Ujde to. Modřiny mizí.“
„Dobře. Mám novinky. Marek je ve vazbě. Vyšetřování sbírá poslední důkazy. Brzy půjde případ k soudu. Probíhá také občanské řízení o závěti. Za měsíc padne rozsudek.“
„A co mám dělat já?“
„Čekat. Podat svědectví, když vás vyzvou. A připravit se na to, že po soudu se stanete právoplatnou dědičkou celého majetku Kláry…“
Simona chvíli mlčela.
„Jiří… a co když to nechci?“
„Co nechcete?“
„To všechno. Peníze, domy, kliniky. Bojím se. Nevím, jak s tím žít.“
Jiří si povzdechl.
„Simono, Klára si vás nevybrala náhodou. Viděla ve vás něco, co v jiných nebylo. Možná poctivost. Možná prostě lidskost. Chtěla vám dát šanci. Neodmítejte ji. Vezměte ty peníze, postavte si život. Ale nezapomeňte — slíbila jste jí, že dokončíte, co začala. A ten slib splníte.“
„Nezapomněla jsem.“
„Skvěle. Vydržte. Brzy to celé skončí.“
Simona položila telefon. Dívala se na fotografii Kláry, kterou jí dal Jiří. Žena středního věku, chytré rysy tváře, pevný pohled. Prožila těžký život, vybudovala podnik, přišla o lásku, nakonec ji zradili a zabili.
Simona tiše pronesla do prázdna:
„Dovedu to do konce. Slibuji.“
V té době ležel Marek v cele na pryčně a zíral do stropu. Jeho život se zhroutil. Všechno, co budoval tři roky, padlo během měsíce. Klára ho porazila i po smrti. Připomínal si její poslední dny. Jak bezvládně ležela na nemocničním lůžku, bledá, slabá. Jak jí šeptal do ucha přesvědčený, že ho neslyší. Jak se v duchu radoval. A ona slyšela všechno. A pochopila. A zasadila úder, z něhož se nikdy nevzpamatuje.
Zavřel oči. V cele bylo současně chladno i dusno. Někde kapala voda. Spoluvězeň chrápal. Život pokračoval, ale pro něj skončil. Vzpomněl si na Anetu. Odešla, když ucítila nebezpečí. Chytrá žena. Vždycky byla chytřejší než on. Využila ho stejně, jako on využil Kláru. Marek se otočil ke zdi. Zítra další výslech. Pak soud. Pak rozsudek. Dvacet let, možná víc. Svobody se nedožije. V jeho věku je dvacet let rozsudek smrti. Hořce se uchechtl. Klára věděla, co dělá. Nechala mu život, ale vzala mu vše, pro co ho žil. A to bylo horší než smrt.
Venku se ozvaly kroky. Stráž přiváděla nového vězně. Dveře sousední cely zaskřípěly. Marek se ani nepohnul. Bylo mu to jedno. Klára vyhrála. Absolutně.
Uběhlo půl roku. Jaro přišlo nečekaně brzy. Město vonělo čerstvou zelení. Simona stála u okna v novém bytě a dívala se na ulici. Byt byl prostorný, světlý, s vysokými stropy. Její byt, koupený za peníze od Kláry.
Za těch několik měsíců se změnilo mnoho. Vyšetřování skončilo. Případ Marka postoupil k soudu. Současně skončil civilní proces o závěť. Soud konstatoval, že vůle Kláry byla zákonná a oprávněná, a zamítl Markovu žalobu. Simona se stala oficiální dědičkou veškerého majetku: domu, klinik, komerčních prostor, účtů. Stále tomu nemohla uvěřit. Před půl rokem zoufale potřebovala peníze. Teď měla miliony k dispozici.
Zazvonil telefon. Jiří.
„Simono, zítra padne rozsudek. Přijdete?“
„Určitě.“
„Dobře. Sejdeme se u soudu v 9 ráno.“
Následující den dorazila ke krajskému soudu. Jiří už čekal, spolu s Markétou. Prošli bezpečnostní kontrolou, vyšli do třetího patra. Soudní síň byla malá, ale plná lidí — novináři, příbuzní jiných obžalovaných, právníci.
Marek seděl v obžalovací kleci. Zhubnul, vypadal sešle, měl strniště na tváři. Vedle něj Aneta, rovněž obžalovaná, i když za méně závažné skutky. Dívala se do země, vyhýbala se pohledům.
Vešla soudkyně — přísná žena středního věku s bílým límečkem. Všichni vstali. Posadila se, nasadila brýle, otevřela složku.
„Jménem České republiky. Krajský soud, po projednání trestní věci obviněného Marka včetně skutků dle § 140, § 170 a § 174 trestního zákoníku, konstatuje následující.“ — Začala číst rozsudek. Simona naslouchala pozorně. Každé slovo bylo důležité. „Obžalovaný, v manželství s Klárou, s úmyslem získat její majetek, pravidelně přimíchával do jejího jídla a nápojů toxické látky užívané v paliativní péči. Jeho jednaní vedlo k mnohočetnému selhání orgánů a následné smrti poškozené.“
Soudkyně otočila stránku.
„Vina Marka je potvrzena těmito důkazy: znaleckým posudkem, jenž odhalil toxickou látku v neslučitelné dávce se samovolným požitím; svědectvím lékárnice Novák, která prodala obžalovanému přípravek bez předpisu; záznamy z kamer z lékárny a kliniky; a výpovědí svědkyně Simony; rovněž audiozáznamem doznání pořízeným během jejího únosu.“
Marek seděl nehnutě, zuby zatnuté.
„Dále,“ pokračovala soudkyně, „Marek spáchal únos Simony s cílem donutit ji vzdát se dědictví, ublížil jí na zdraví a vyhrožoval jí smrtí. Vina je potvrzena nejen její výpovědí, ale i svědky — policisty, kteří Simonu nalezli v opuštěném skladu, lékařským posudkem zranění, i záznamem jeho výhružek.“ — Na okamžik se zadívala na Marka. — „Soud považuje jeho vinu za plně prokázanou. Žádné polehčující okolnosti nebyly zjištěny. Naopak — motiv byl čistě zištný, čin byl spáchán s mimořádnou krutostí vůči blízkému člověku. Obžalovaný neprojevil lítost, vinu neuznal.“
Simona sevřela ruce v klíně. Jiří jí položil ruku na rameno, uklidňoval ji.
Soudkyně přečetla výrok:
„V souladu s trestním zákoníkem soud ukládá: uznat Marka vinným ze spáchání trestných činů dle § 140 odst. 1, § 170 odst. 2, § 174 odst. 2 trestního zákoníku. Souhrnným trestem se odsuzuje k odnětí svobody v trvání 22 let ve věznici se zvýšenou ostrahou.“
Marek se cukl, chytil se mříží. Aneta potichu vzlykla.
Soudkyně přešla k jejímu případu:
„Anetu uznat vinnou za napomáhání ke spáchání trestních činů podle § 170 odst. 2 a § 174 odst. 2 trestního zákoníku. Ukládá se trest odnětí svobody v trvání 7 let ve věznici s běžným režimem.“ — Zaklapla desky. — „Rozsudek je možné napadnout odvoláním. Jednání je u konce.“
Všichni vstali. Eskorta odvedla Marka a Anetu. Marek se ohlédl. Setkal se pohledem se Simonou. Jeho oči vyzařovaly nenávist, ale i něco víc — konečné poznání porážky. Simona se na něj dívala klidně. Neškodolibě. Jen splnila slib, daný Kláře. Dovedla věc do konce.
Venku na slunci se zhluboka nadechla. Poprvé po půl roce cítila úlevu.