„Co to má být?“ Tomáš zahlédl v chodbě sestavenou skříň, pověšené zrcadlo a přišroubovanou poličku. Otočil se k Lucii a zamračil se.
„Nooo… Tomáši, ty pořád pracuješ, nemáš čas, a já…,“ začala Lucie.
„Říkal jsem, že to udělám! Ty jsi snad hloupá, nebo co? Nebo jsi ohluchla?“ sjel ji Tomáš pohrdavým pohledem. Lucii zamrazilo a okamžitě se chtěla schovat, zmenšit… ale vzápětí pocítila vztek:
„Tohle všechno jsi slíbil udělat už před rokem!“ napřímila se Lucie a narovnala ramena. „Tak se přece nedá žít.“
„Aha, nedá se! Rok jsme takhle žili a všechno bylo v pořádku, a teď najednou je to nemožné!“ Tomáš si znovu obul boty, které si právě zul, a popadl kabát, který právě pověsil na věšák. „V tomhle domě si mě nikdo neváží. Tak si tu zůstaň. A víš co? Jdi za tím, kdo ti tu skříň složil. Proboha, vždyť ty pro něho nebudeš mít žádnou cenu. A vůbec – nikdo tě nechce!“
Tomáš práskl dveřmi a odešel z bytu. Lucie si povzdechla. Tohle divadlo opakuje už několik let. Dřív třeba pořád nemohl smontovat postel a zakazoval zavolat někoho jiného, kdo by to udělal. Nakonec Lucie spávala na rozkládacím lehátku a on na gauči. Pak ji sice sestavil, ale Lucie si vyslechla tolik urážek! Později omítku v dětském pokoji dlouho neopravil a ani podlahu nepoložil. A to už byl jejich syn větší. S tím to bylo jednodušší – Lucie všechno udělala se svou kamarádkou sama, ale tehdy taky pořádně křičel. A teď má zase ve zvyku jezdit ke své matce a zůstávat tam, dokud se Lucie „nezplazí“ zpátky a nebude ho prosit, aby se vrátil.
„Mami,“ nakoukl do místnosti jejich syn. „Táta odjel, že jo?“ zeptal se.
„Jo,“ přikývla Lucie.
„Skvělý! Mami, pojďme si hrát!“ navrhl.
„Jasně, pojďme,“ usmála se Lucie a šla za synem. Usadila se do křesla a její syn začal rozestavovat autíčka. A tehdy si Lucie uvědomila, že před dvěma lety to mezi ní a Tomášem bylo úplně jinak. Ano, hádali se. Ano, i tehdy věci odkládal na poslední chvíli. Ale byli rodina. A Matěj tehdy nečekal, až táta odejde – šel za ním, nebo k němu lezl, chytil ho za ruku a táhl ho s sebou. Ale teď už to tak není.
Lucii se zalily oči slzami.
„Mami, s jakým autíčkem budeš hrát?“ zeptal se Matěj.
„S červeným,“ řekla Lucie.
„Aha. A ještě s jakým?“ zeptal se znovu její syn.
„Se zeleným.“
„Dobře.“
Lucie věděla, že teď ho nesmí rušit – zahraje si za sebe i za ni.
Možná právě proto jí myšlenky zabloudily do minulosti a vzpomněla si, jak se seznámila s Tomášem.
***
Lucie stála u obchodu a usmívala se na slunce. Vedle ní byla její maminka.
„Lucie, pojďme se ještě podívat tamhle a pak půjdeme,“ navrhla maminka.
„Mami, já nechci. Pojďme do parku, projdeme se tam,“ opravdu se Lucii nechtělo courat po obchodech.
„Ale musíme přece koupit nějaké suvenýry!“ řekla tehdy maminka.
„A komu jsou, prosím tě, potřeba?“ pokrčila Lucie rameny.
„Dobře, jdi si do toho svého parku a já se ještě podívám po krámcích. Sejdeme se u autobusu,“ řekla maminka.
Lucie se usmála a rozběhla se směrem k parku a k řece. Bylo to úžasné! Usadila se na lehátko a naplnil ji klid. Dívala se na řeku, na pláž, na děti, které dováděly ve vlnách, a nemohla uvěřit, že je pořád ve městě.
Lucie nevěděla, jak dlouho by tam ještě takhle seděla, když k ní najednou přišel kluk z jejich zájezdové skupiny.
„Slečno! Co tu sedíte? Neměli jsme se právě teď vrátit k autobusu?“ zeptal se.