Lucie sebou trhla, podívala se na hodinky a vyskočila.
— Hned! Pojďme!
Popadla toho kluka za ruku a rychlým krokem vyrazili ke vchodu z parku.
A když dorazili k autobusu, už toho o sobě dost věděli a domluvili se, že se druhý den setkají v centru svého města.
Lucie si vlastně myslela, že nepřijde. Ale ten kluk přišel. Ano, byl to Tomáš. Začali se vídat, pak se vzali, teď už mají dítě a tomu dítěti jsou čtyři roky…
„Musím jít do práce,“ problesklo Lucii hlavou. Najednou si jasně uvědomila, že Tomáš může kdykoliv odejít, a že ona se musí postarat o syna tak, aby mu nic nechybělo.
***
Toho dne, brzy ráno, odvedla Lucie Matěje do školky a sama vyrazila na své bývalé pracoviště. Jak se dozvěděla, hledali účetní, sice ne na její původní místo, ale doufala, že by ji mohli přijmout. A pokud ne, tak ji snad alespoň doporučí do nějaké firmy.
A její naděje se naplnily — řekli jí, ať nastoupí v pondělí, a slíbili docela slušný plat.
Pak Lucie jela za Tomášem do práce. Rozhodla se, že si spolu zajdou na oběd a že mu řekne, že nastupuje zpátky do práce — a zároveň ho poprosí o odpuštění, i když sama nechápala, proč by měla být ta první, kdo se bude omlouvat.
Lucie dorazila k Tomášovu kanceláři a zavolala mu. Tomáš to zvedl, ale řekl úplně něco jiného, než co chtěla Lucie slyšet.
— Nemám čas, jsem na poradě! — zabručel a zavěsil.
Lucie si povzdechla, rozhodla se jet domů a zkusit se s Tomášem spojit večer a vše vyřešit po telefonu. Schovala mobil do kapsy a otočila se směr autobusová zastávka. Vtom se za ní otevřely dveře. Uslyšela smích a důvěrně známý hlas. Tomášův hlas! A hned nato prošel kolem ní — s nějakou slečnou. Lucie zbledla a zjistila, že se nemůže ani pohnout. Jen za nimi mlčky zírala a modlila se, aby se Tomáš neotočil a nezahlédl ji. V tom do ní někdo narazil. Otočila hlavu — byl to nějaký mladík. Omluvil se. Lucie jen zamumlala:
— To se stává.
Pak se znovu podívala směrem, kam šel její manžel, ale už ho neviděla. Nejpravděpodobněji s tou slečnou nasedli do auta a odjeli.
Lucie si povzdechla a pomyslela si: má vůbec smysl usmiřovat se? Vždyť poslední rok spolu žijí jen jako sousedé. Možná by mu ani volat neměla?
„Jo, nebudu. Ať zavolá on sám a sám se přijde omluvit!“ — rozhodla se.
***
Uběhl týden, druhý, třetí. Lucie nastoupila do práce, ale Tomáš nevolal. Samozřejmě, Lucii to mrzelo. A navíc nechápala — když opustil ženu a odešel k matce, proč jí nenechal peníze pro ni a pro jejich syna? Vždyť z něčeho musejí žít! I když… vlastně je to jasné. Myslí si, že Lucie mu začne volat, až jí dojdou peníze. A ona by mu opravdu volala, kdyby ji do té práce nevzali.
„Můj manžel je skutečně vychytralý člověk,“ pomyslela si. A trochu se zaradovala nad sebou: alespoň v tomhle se spletl — teď ho prosit nebude, a už vůbec se před ním nebude ponižovat. Teď, když má práci, jsou si rovni.
A o pár týdnů později zavolal Lucii bratr Tomáše a řekl jí, že ji Tomáš už nemiluje a že si našel jinou ženu.
— Řekl ti Tomáš, ať mi zavoláš? — zeptala se Lucie.
— Ne. Jen s ní pořád je a já si říkal, že bys to měla vědět, — odpověděl.
— Dobře, děkuju.
Po tomhle telefonátu se Lucie pokusila manželovi dovolat, ale Tomáš hovor nepřijal.