Pak mu volala celý týden, ale také jí to nezvedal.
„Ne, drahoušku, ty si se mnou ještě promluvíš,“ pomyslela si Lucie. A podala žádost o rozvod.
Rozvod Tomáše a Lucie proběhl hladce. Tedy skoro. Lucie získala polovinu bytu, ve kterém bydleli — a to jen proto, že ho kupovali ještě před svatbou napůl. A tím to skončilo. Ano, měla také byt po babičce, který nyní zběsile dávala dohromady, protože Tomáš jí řekl, aby opustila jejich společný byt, kvůli jeho prodeji.
Na několik pozemků a i pár chat, respektive plnohodnotných domů, ve kterých se dalo bydlet i v zimě – které pořídili během manželství – na to všechno ovšem Lucie neměla nárok. Ukázalo se totiž, že to Tomáš přepsal na svou matku.
„Ještě budeš litovat, že ses se mnou rozvedla,“ procedil mezi zuby Tomáš. „Chtěl jsem kvůli synovi zachovat alespoň zdání rodiny. Chtěl jsem zabezpečit jeho i tebe. Ale teď je konec. Jsme cizí lidi,“ prohlásil.
Lucie se pousmála:
„Kdybys mě chtěl zabezpečit, proč jsi to neudělal? Nelži, Tomáši. Odešel jsi a zapomněl na nás. Dobře, mě neřeš, ale synovi jsi ani jednou nezavolal. A teď mi vyhrožuješ… Ukazuje se, že všechen náš společný majetek, do kterého jsem taky investovala, jsi přepsal na svou matku… Zklamals mě.“
„Stačilo jen přijít a poprosit o odpuštění,“ prohlásil se samolibým úsměvem Tomáš.
„Odpuštění?“ Lucie pokrčila rameny. „To bys ty měl prosit o odpuštění mě. A mám takový pocit, že to nakonec uděláš — jenže to už bude pozdě.“
Lucie si sama nebyla jistá, proč jí ujela ta poslední věta, ale jak se říká — slovo nejde vzít zpět.
Tomáš se rozesmál.
„Já? Já mám prosit o odpuštění tebe? Slez z obláčku, laskavě.“
Pak odešel a Lucie tam jen zůstala stát a dívala se mu zády.
***
Lucie byla na dně. Ano, sama podala žádost o rozvod, ale byli spolu tak dlouho, že jí to připadalo, jako by si usekla vlastní ruku. Byla to bolest.
Ten den přišla Lucie do práce později než obvykle, s tím, že si musela zajít do jedné organizace pro dokumenty — i když tam ve skutečnosti nebyla.
„Lucie, slyšela jsi to?“ zastavila ji jedna z kolegyň. „Máme nového ředitele. Prý je hodně k světu a není ženatý. Všechny holky už se vyšňořily, nalíčily, každá se mu chce zalíbit.“
Kolegyně odběhla dál a Lucie se jen pousmála a pokrčila rameny.
Nový ředitel samozřejmě zavítal i do jejich účtárny. Vypadal opravdu dobře, ale ty jeho oči… Lucii vždy zamrazilo, když na ni pohlédl. Jeho pohledy byly pronikavé, skoro hrozivé. Vyzařovala z něj hrozba a tvrdost. I když, upřímně řečeno, kdyby byl laskavý a mírumilovný, těžko by se dostal tak vysoko.
***
Toho dne u Lucie byla na návštěvě kamarádka. Monika se jí snažila zvednout náladu a Lucie se snažila tvářit, že je v pohodě. Ale oči… její smutné oči ji prozrazovaly.
Ozval se zvonek a Lucie šla otevřít. Ve dveřích stál kurýr a držel v ruce kytici květin.
„Lucie?“ zeptal se.
Lucie si povzdechla a přikývla.
„To je pro vás,“ podal jí květiny.
Lucie si ruce schovala za záda.
„Ne. Promiňte. Nevezmu si je.“
Pak ustoupila dozadu a zabouchla dveře.
„Co to mělo znamenat?“ zeptala se Monika.
„Nevšímej si toho. Máme nového ředitele a ten mě nenechá na pokoji,“ povzdechla si Lucie.
„Nový ředitel? Tobě? Vidíš! Říkala jsem ti to milionkrát — jsi nádherná!“ rozzářila se Monika, a pak se zeptala:
„A líbí se ti vůbec?“
Lucie přikývla.
„A co s tím budeš dělat?“ zeptala se Monika.