— Odcházíš z práce? Co jiného? — Lucie se smutně usmála. — Ještě si vezmu dovolenou a pak podám výpověď.
— Víš, Luci, přijela jsem tě vlastně podpořit, — řekla Monika. — Ale vidím, že nemáš lehkou situaci. Platí ti Tomáš alespoň výživné? — zeptala se.
— Ano. Jak slíbil, úplné minimum, — přikývla Lucie. — A jeho máma a bratr mě bombardují fotkami jeho nové přítelkyně a rozepisují, co všechno jí koupil za dárky. A já si myslela, že jim jsem sympatická, a ono se ukázalo, že mě nemůžou vystát.
— Hm… ze všech stran tě zatlačili…
— To nic, Moni, to nic. Všechno bude dobré, — uklidňovala kamarádku Lucie.
— A kam jedeš na dovolenou? — zeptala se Monika.
— Rozhodla jsem se zopakovat výlet s mamkou, kdy jsem potkala Tomáše, — řekla Lucie.
— Proč? — podivila se Monika. — Proč si jitvit staré rány? — rozhodila rukama.
— Ne. Nechci nic jitvit. Spíš jako by se uzavřel kruh. Vrátím tam své srdce a začnu znovu.
*
Lucie seděla v lehátku u říčky v parku a do očí se jí tlačily slzy. Vždyť tehdy seděla úplně stejně a právě tehdy se seznámila s Tomášem a bláznivě se do něj zamilovala. A teď…
— Slečno, dobrý den! — uslyšela Lucie cizí mužský hlas vedle sebe. Snažila se nenápadně otřít slzy, pak se otočila k muži a usmála se:
— Už je čas jít k autobusu? — zeptala se.
— Nevím, — muž pokrčil rameny. — Nepamatujete si mě? — zeptal se.
Lucie si muže prohlédla a zavrtěla hlavou.
— Ne.
Muž jí vyprávěl, kde ji potkal, a omluvil se, že do ní tehdy vrazil.
Ukázalo se, že to bylo před Tomášovým pracovištěm. Zasmáli se té situaci a potom šli na procházku po parku.
Po několika hodinách Lucii napadlo:
— Panebože! Zmeškala jsem autobus! — vykřikla. — Co teď?
Její nový společník se usmál:
— Osobně jsem rád, že se to tak stalo, — řekl. — Zůstaň, ukážu ti město.
A Lucie zůstala. A po nějaké době se sem přestěhovala s malým Matějem a vdala se za toho muže, kterého potkala v parku.
*
— Lucie! To mi nebudeš věřit! — jednoho rána jí zavolala Monika.
— Co? Co se stalo? — Lucie rázem znejistěla.
— Tvůj Tomáš zpronevěřil peníze firmy. Takže za tyhle prachy kupoval své ženské dárečky! A teď ho ta opustila. Chápeš to? — ohromila Lucii Monika. — Přišel ke mně. Hledá tě. Říká, že jsi jediná, kdo ho opravdu miloval. Chce všechno vrátit zpátky. Prosí o odpuštění. Doufám, že se k němu nevrátíš?
— No to víš, že ne! — řekla Lucie a hned si vzpomněla, jak Tomášovi říkala, že přesně tohle se stane. A že až ji bude chtít zpět, bude už pozdě. A víš co? Byla to pravda.
— A představ si, že přepsal veškerý majetek na matku, jo? I to, co jste koupili spolu. A tak, když teď chtěl něco prodat, aby aspoň část těch machinací nahradil, zjistil, že matka to mezitím všechno přepsala na jeho bratra. A ten? Co šlo, to dávno prodal, co nešlo, to zastavil a všechno prohrál! Teď mají pěkné dluhy, — pokračovala Monika.
— Jasně, — řekla Lucie. — Takže výživné už neuvidím vůbec nikdy. Nevadí, zvládnu to. A Tomáše mi je vlastně líto. Asi si myslel, jak je „mazanej“, ale nakonec sám sebe převezl.