Ruce se mi ještě třásly adrenalinem. Válka začala — a já věděla, že ona neustoupí.
Večer volal Marek. Seděla jsem v kuchyni, pila bylinkový čaj a snažila se uklidnit.
— Ahoj, broučku — jeho hlas zněl unaveně. — Jak se máš?
— Držím se — nechtěla jsem hned zmiňovat jeho matku. — Jak jde pracovní cesta?
— Vyčerpávající. Zákazníci pořád nevědí, co chtějí. Možná tu budu muset zůstat ještě pár dní.
— To je škoda — řekla jsem upřímně. Teď bych ho fakt potřebovala.
— Marie, máma volala — řekl po krátké pauze. — Prý jsi ji vyhodila.
Začalo to.
— Nevyhodila jsem ji. Jen jsem ji požádala, aby odešla, když začala vyžadovat, abychom prodali byt po Libuši.
— Co prosím? — Marek evidentně zůstal v šoku. — Tvrdila, že si s tebou chtěla promluvit o naší budoucnosti.
Zhluboka jsem se nadechla a všechno mu vylíčila: ty výhrůžky, návrh, abychom všechno napsali na ni, plán společného bydlení.
— To snad nemyslíš vážně — zašeptal. — Opravdu tohle řekla?
— Zavolej jí a zeptej se — navrhla jsem. — Ale pochybuju, že to přizná.
— Marie, já… — ztichl. — Odpusť jí. Je sama a cítí, že se od ní vzdaluju.
— Marek, tvoje máma se mě pokusila zmanipulovat — a použila k tomu mojí dědictví. To není osamělost, to je potřeba ovládat.
— Možná ten její nápad… není až tak špatný? — řekl opatrně. — Nemyslím bydlení společně, samozřejmě. Ale kdybychom ten byt prodali a pořídili větší…
Cítila jsem, jak se ve mně zvedá vlna zklamání.
— Myslíš to vážně? Po tom všem, co jsem ti řekla?
— Nezlob se, jen uvažuju logicky. Byt je prázdný, zatímco my platíme nájem. To není moc rozumné.
— Ten byt je vzpomínka na Libuši — snažila jsem se zadržet slzy. — Byla to jediná osoba, která mě milovala bez podmínek. A ty chceš, abych se toho vzdala?
— Chci, abychom se měli líp — povzdychl si. — Ale pokud je to pro tebe tak důležité… Dobře, nebudeme se o tom hádat přes telefon. Až se vrátím, probereme to.
Po tom hovoru jsem dlouho nemohla usnout. Ivana už začala působit na svého syna — zasadila semínko pochybnosti. Znala jsem její způsob: neustálé popichování nakonec přinese ovoce. Každý den mu bude volat, stěžovat si, jaká jsem špatná snacha — a Marek jí nakonec uvěří.
Druhý den jsem se vydala do bytu po Libuši. Odemkla jsem svým klíčem a vstoupila do známé předsíně. Všechno bylo jako dřív: stará skříň se zrcadlem a věšák, který vyrobil Ladislav.
V obýváku na stěně visely fotky — naše malá rodinná historie. Tady je Libuše s Ladislavem ve svatební den. Tady moji rodiče — mladí, šťastní, ještě netušili, že tři roky po mém narození zemřou při autonehodě. Tady já — pětiletá, v náručí Libuše.
Svalila jsem se do jejího oblíbeného křesla a zavřela oči. Jako bych pořád cítila její vůni — levanduli a čerstvě upečené koláče.
— Libuše, co mám dělat? — zašeptala jsem do prázdna.
Samozřejmě nikdo neodpověděl. Ale měla jsem pocit, že slyším její hlas: „Nenech se zranit, Marie. Jsi silná, zvládneš to.“
Z rozjímání mě vytrhl zvonící telefon. Neznámé číslo.
— Haló?
— Marie? — ozval se formální mužský hlas. — Tady Vojtěch, z finančního úřadu. Dostali jsme oznámení týkající se možného pochybení při dědictví. Potřebovali bychom doložit dokumenty k ověření.
Ivana splnila svoji hrozbu. Klidným hlasem jsem odpověděla:
— Samozřejmě, Vojtěchu. Kdy se mohu dostavit?
— Zítra v deset hodin, na kancelář č. 215.
Zapsala jsem si údaje a ukončila hovor. Poté jsem zavolala své kamarádce Lence — pracovala jako právnička.
— Lenko, potřebuju tvoji pomoc. Moje tchyně na mě poslala finančák.
— Řekni mi všechno — přešla okamžitě do profesionálního tónu.
Vysvětlila jsem celou situaci. Lenka mě vyslechla a pak se rozesmála:
— Marie, ty máš všechny papíry v nejlepším pořádku. Vždyť jsem ti s tím pomáhala, pamatuješ? Nech je klidně kontrolovat, jak dlouho chtějí.
— Ale i tak — je to stres, ztráta času…
— Tak podej protiopatření — navrhla Lenka. — Za zneužití úřední moci. Jestli má tvoje tchyně skutečně známé na finančním úřadě a začali kontrolu jen na základě jejího podnětu bez důvodného podezření — je to porušení zákona.
Ta myšlenka se mi líbila. Ivana chtěla válku — tak ji dostane.
Další ráno jsem den začala na finančním úřadě. Vojtěch byl muž blížící se důchodovému věku, vypadal unaveně a bylo na něm vidět, že tuhle zátěž navíc rozhodně nepotřebuje.