— Mami, proč tu stojíš? Všichni už jsou v sále.
Jana si upravila perlový náhrdelník – dárek od Pavla k šedesátinám – a pousmála se:
— Přemýšlím, jestli přijde Martin.
Pavel frkl:
— Proč jsi ho vůbec zvala? Jedenáct let bylo ticho a žilo se klidně.
Pokrčila rameny. Ani sama nevěděla proč. Možná jen chtěla vidět, jak dopadl. Martin. Nejstarší. Od Ladislava. Z toho manželství, na které nerada vzpomínala. Smolař jako otec, smolař i syn. Cizí krev.
— Ať se podívá, jak žijí normální lidé, — Jana se vydala ke dveřím. — Třeba ho aspoň zahanbí svědomí.
Sál restaurace hučel. Stoly se prohýbaly pod předkrmy, číšníci rozlévali šumivé. Jana přijímala gratulace, usmívala se, ale koutkem oka pořád sledovala vchod. Martin se neobjevoval.
Zbabělec, pomyslela si spokojeně. Bál se přijít.
Před jedenácti lety ho vyhodila. Přišel prosit o peníze – na bydlení, na nějakou tu zálohu. Odmítla ho. Před bratry. Před jeho Monikou, tichou holkou z vesnice. Řekla mu, co si myslí: že má dost tahání ztracence, že ať si poradí sám.
Martin se tehdy jen otočil a odešel. Už nikdy nezavolal. Zmizel.
A teď ho pozvala. Pro pobavení. Aby Pavlovi i Karlovi ukázala: vidíte, měla jsem pravdu, stejně v životě nic nedokázal.
Dveře restaurace se rozlétly.
Všechny hlavy se otočily. Do sálu vešel muž v obleku, z něhož člověk nemohl spustit oči – ne kvůli výstřednosti, ale díky dokonalému střihu, drahé látce a sebejistému držení těla. Vedle něj žena v šatech barvy smetany, s účesem jako z obálky módního časopisu. Za ruku držela asi osmiletého chlapce, oblečeného, jako by mířil na přijetí u velvyslance.
Jana ztuhla. Nepoznala je. Vypadali, jako by si spletli podnik – příliš elegantní, příliš nóbl na její oslavu.
Pavel šťouchl matku loktem:
— Kdo to je? Zvala jsi nějaké obchodní partnery?
Muž zamířil přímo k jejich stolu. Jeho pohled klouzal po sále – klidný, hodnotící. Na zápěstí mu zazářily hodinky, co stály víc než Pavlovo auto.
Zastavil se před oslavenkyní.
— Dobrý večer, mami. Jsem Martin.
Jana pocítila, jak se jí uvnitř všechno sevřelo. Pavel ztuhl s číší napůl zdviženou, Karel upustil vidličku.
Byl to její nejstarší syn. Ale ne ten shrbený, věčně provinilý chlapec. Před ní stál muž, z něhož vyzařovalo takové sebevědomí, že se jí zatajil dech.
Martin se otočil k ženě vedle sebe:
— Tohle je Monika. Moje manželka. A náš syn Matěj.
Monika přikývla – bez ostychu, bez omluv. Chovala se, jako by byla na podobných večírcích zcela samozřejmě.
Jana otevřela ústa, ale nenašla hlas. Hosté u stolu ztichli.
Pavel nevydržel:
— Čím se vlastně živíš? Kde pracuješ?
Martin se podíval na bratra. V jeho pohledu nebyla výzva ani pohrdání. Jen klid.
— S Monikou máme vlastní firmu. Vyvíjíme platební systémy pro mezinárodní společnosti.
Monika potichu, ale zřetelně dodala: