— Martin vede IT architekturu, já řídím produkt. Loni jsme se dostali na evropské trhy.
Karel nejistě odfrkl:
— No jo, startupy… Dneska si všichni zakládají startupy.
Monika se k němu otočila. Usmála se jemně, ale v očích jí probleskl chlad:
— Ne všichni, Karle. Ale nám se to povedlo.
U stolu zhoustla tísnivá atmosféra. Jana se dívala na svého syna a nechápala — jak se z něj stalo tohle? Odkud ta sebedůvěra? Odkud peníze, ten oblek, ta žena, která už dávno nebyla tou tichou venkovskou hlupačkou?
Jedna z hostek — sousedka Jany — se naklonila k přítelkyni a zašeptala dost nahlas:
— To je teda překvapení. A přitom pořád tvrdila, že ten starší je k ničemu.
Jana zbledla.
Martin si dřepl vedle synovce Patrika, syna Pavla. Chlapec se na strýce díval s obdivem.
— Ahoj, Patriku. Kolik ti je?
— Deset, — přikývl kluk.
Martin vytáhl z kapsy vizitku s ražbou:
— Kdyby tě zajímalo, jak se tvoří programy nebo jak funguje byznys — zavolej. Přijeď za námi do kanceláře, ukážu ti to.
Pavel ztuhl:
— Martine, to prosím nedělej…
— Co nedělat, Pavle? Pozvat synovce na návštěvu? — Martin se napřímil. — Nechci ho od nikoho přetahovat. Jen mu chci ukázat jiný svět.
Patrik sevřel vizitku jako poklad. Pavel zatnul čelisti.
Martin se vrátil ke stolku oslavenkyně. Jana konečně našla svůj hlas:
— Martine, já… já jsem si nemyslela, že ty…
— Že to zvládnu? — dokončil za ni. — Ano, pamatuju si to. Před jedenácti lety jsi mi to řekla přede všemi. Že jsem nula. Že už tě nebaví tahat mě jako kouli na noze. Že ze mě nikdy nic nebude.
Zbledla. Hosté zcela ztichli, předstírali zájem o saláty.
— Martine, promiň… Nechtěla jsem…
— Chtěla, — přerušil ji bez hrubosti. Jen konstatoval. — A víš co? Díky. Bez toho ponížení bychom si s Monikou nikdy neuvědomili to nejdůležitější: že se člověk může spolehnout jen sám na sebe.
Monika mu položila ruku na rameno — nezastavovala ho, jen ukázala, že je s ním.
Martin se zhluboka nadechl a pokračoval klidněji:
— Tehdy jsme odešli s prázdnou. Pronajali si pokoj na koleji. Monika pracovala v call centru, já psal kód po nocích. První dva roky jsme počítali každou korunu. Pak se narodil Matěj — a bylo to ještě těžší. Ale o pomoc jsme neprosili. Od nikoho.
Pohledem spočinul na osazenstvu stolu — Pavlovi s drahými hodinkami, Karlovi s tím samolibým výrazem, Janě s jejím perlami.
— První zakázku jsme dostali až po třech letech. Malou. Pak další. A pak si nás všimli investoři. Vytvořili jsme produkt, který řešil skutečný problém. A ten měl úspěch.
Karel zkřivil rty:
— To se ti říká, když už to vyšlo.
Martin se k němu otočil a jeho hlas najednou dostal ostřejší tón:
— Říká se to lehce? Karle, spal jsi někdy dvě noci po sobě kvůli práci? Nevěděl jsi, zda máš na jídlo? Viděl jsi svou ženu, jak stojí ve frontě na bezplatné dětské oblečení, zatímco ty se na schůzkách tváříš jako že všechno klape? Ne. Protože máma vás vždycky kryla. Pavla bytem. Tebe známostmi. Nás… nijak. A to bylo to nejlepší, co pro nás mohla udělat.
Jana si zakryla obličej rukama. Pavel hleděl do talíře. Šárka, jeho žena, se otočila k oknu.