Martin vytáhl z vnitřní kapsy obálku. Položil ji před matku.
— Všechno nejlepší k narozeninám.
Třesoucími se prsty ji otevřela. Uvnitř byla fotografie: Martin, Monika a malý Matěj na pozadí moře. Všichni tři se na sebe usmívali. Na zadní straně bylo napsáno: „Rodina — to jsou ti, kdo jdou vedle tebe. I když se všichni ostatní otočili zády.“
Jana sevřela fotografii tak silně, že jí zbělely klouby na prstech.
— Bože… Co jsem to provedla… Martine, odpusť mi. Prosím. Byla jsem slepá. Hloupá.
— Bála ses, — řekl tiše. — Že budu jako Ladislav. Slabý. Neúspěšný. A rozhodla ses, že je lepší mě hned odstřihnout.
— Ano… Ano, bála jsem se…
— Neodstřihla jsi neúspěšného, mami. Odstřihla jsi syna. Nikdy jsem nebyl jako Ladislav. Ale ty jsi to neviděla.
Odmlčel se. Monika vzala Matěje za ruku.
— A víš, co je na tom nejpodivnější? Že se nezlobím. Už dávno ne. Hněv mě přešel ve chvíli, kdy jsme si poprvé mohli dovolit normální byt. Tehdy jsem pochopil: už tě nepotřebuji. Ani tvé peníze, ani tvoje uznání, ani tvoji lásku. Nic.
Jana vzlykla. Hosté odvraceli zrak.
— Musíme jít, — Martin vzal Moniku za ruku. — Matěj je unavený, čeká nás cesta přes celé město.
Jana vyskočila:
— Počkej! Neodcházej tak… Chci to napravit. Dej mi šanci!
Zastavil se. Otočil se. Dlouze se na matku podíval. Pak natáhl ruku — ne k objetí, ale k podání.
— Můžeme se vídat, mami. Občas. Ale jen jako rovní. Bez hodnocení, bez kázání. Vybudovali jsme si život bez tebe. A je to náš život. Jestli jsi ochotná to přijmout — Monika ti dá číslo.
Jana se dívala na nataženou ruku. Pak ji pomalu, jako by se bála, že si to rozmyslí, stiskla. Nebylo to mateřské objetí. Bylo to obchodní podání ruky.
Martin kývl. Monika vzala Matěje za ruku a trojice vykročila ke dveřím. U dveří se chlapec ohlédl a zamával — dětsky, bezprostředně. Dveře se zavřely.
Jana se zhroutila na židli. V sále zavládlo těžké, trapné ticho. Číšník nesměle přistoupil s podnosem, ale ona ho odmávla.
Pavel prolomil mlčení jako první:
— Mami, co to děláš? Aspoň si dej sklenku.
Zvedla hlavu. Podívala se na mladšího syna — na jeho pěstěnou tvář, na sebevědomí člověka, který vždycky věděl, že ho maminka podrží.
— Pavle, kdybych tehdy vyhodila tebe, jako Martina, dokázal bys to? To, co on?
Zamračil se:
— Dokázal co?
— Vybudovat všechno od nuly. Bez mojí pomoci. Bez peněz.
Pavel znejistěl. Šárka se odvrátila. Karel se nahlas rozesmál, ale křečovitě:
— Mami, proč takové otázky? Jsme přece rodina, máme si pomoct.
— Rodina, — zopakovala Jana. — Ano. Jenže Martinovi jsem nepomohla. Vyhodila jsem ho. A přesto je silnější než vy oba dohromady.
Pavel zrudl. Karel zatnul zuby. U sousedního stolu si hosté vyměnili pohledy — někteří s účastí, jiní s nepokrytou škodolibostí.
Jedna z Janiných přítelkyň se k ní naklonila a polohlasně, ale zřetelně zašeptala:
— Jano, vždy jsi říkala, že je k ničemu. A teď se ukazuje, že je z tvých synů nejúspěšnější.
Jana sevřela fotografii v rukou. Neodpověděla.
Hosté se rychle rozprchli — někteří se vymlouvali na únavu, jiní na práci. Jana nikoho nezdržovala. Zůstala sama v prázdném sále, svírajíc snímek šťastné Martinovy rodiny.