— Nastupte si, — řekl a mávnul rukou.
Žena zaváhala jen chvíli, pak rychle přistoupila k autobusu. Pavel stiskl tlačítko a dveře se s tichým syknutím otevřely. Pomohl jí nastoupit, opatrně podepřel, aby mohla s dítětem v náručí bezpečně projít úzkou uličkou.
— Sedněte si tady, blíž k topení, — ukázal rukou na místo za sebou.
Žena tiše poděkovala, sotva slyšitelným hlasem, a posadila se s chlapcem na měkké sedadlo. Pavel si všiml, že její ruce se třesou — zimou, únavou, nebo možná zoufalstvím. V zrcátku během jízdy občas zkontroloval, jak na tom dítě je. Nezdálo se, že by se jeho stav zlepšil, ale aspoň mu bylo tepleji.
Autobus se znovu rozjel, pneumatiky tiše syčely po silnici pokryté jinovatkou. Pavel cítil podivnou tíhu v hrudi. Za ta léta viděl mnoho, ale při pohledu na tu ženu s dítětem cítil, jak se v něm něco svírá. Věděl, co udělat.
Když projeli malou vesničku u trati, kde obvykle nestavěl, rozhodl se změnit trasu.
— Lidi, prosím o chvilku trpělivosti, — řekl do mikrofonu bez zbytečných vysvětlování. — Zajížďka do nemocnice, naléhavý případ.
Nikdo neprotestoval. Pasažéři se jen letmo podívali k té mladé ženě. Stařík přestal číst noviny, mladá dvojice vepředu se probrala ze spánku, studenti vytáhli sluchátka. Najednou se všem zdálo, že venku ztichlo ještě víc než dřív.
Zatáčka za zatáčkou míjela pomalu, šetrně, jako kdyby každý pohyb volantem mohl ublížit tomu slabému chlapci. A pak, když už se blížili k městské nemocnici na okraji Brna, Pavel spustil blikatko a zajel přímo ke vchodu pohotovosti.
— Tady, běžte, — řekl a vstal ze sedačky, pomáhaje ženě vystoupit.
Ona zvedla oči, poprvé se mu podívala do tváře. Byly plné slz, ale nevysloveně děkovaly.
— Děkuju… — zašeptala.
— Hodně štěstí, — odpověděl tiše.
Pak nasedl zpátky za volant. Ostatní pasažéři byli zticha. Nikdo nic neříkal, jen hladce pokračovali dál, po známé silnici mezi Brnem a Třincem, zatímco ranní mráz stále třpytil silnici jako poprášenou cukrem.