Pavel se neusmál jen tak bez důvodu, i když se to mohlo zdát jako prosté gesto.
– Ano, počkám. – Odpověděl klidným hlasem, aniž by odvrátil pohled. – Potřebujete vědět, že na to nejste sama.
Lenka na chvíli stála nehybně, jako by se snažila pochopit, co právě slyšela. Slova řidiče pro ni znamenala víc, než by on sám tušil. V tom ranním chladu, v nemocničním světle, s unaveným dítětem v náručí, to byl snad první okamžik za dlouhou dobu, kdy pocítila, že na světě přece jen existuje místo, kde ještě žijí lidé s dobrým srdcem.
Odcházela pomalu, pečlivě držíc svého chlapce u hrudi. Pavel sledoval, jak se ztrácí za skleněnými dveřmi nemocnice, a pak opřel čelo o volant. Nebylo třeba říkat víc. Některé příběhy se píšou v tichosti – na zasněžené silnici, mezi tepajícím motorem a napůl prázdným autobusem, kde se každé lidské gesto počítá víc než tisíc slov.