Pavel se nesnažil skrýt úsměv, ačkoli byl jen sotva znatelný – spíš hřejivý a plný jistoty.
„A kam bych asi šel?“ odpověděl, zatímco jí pohlédl do tváře. „Hlavně, ať je všechno v pořádku.“
Cestující opouštěli autobus s pochopením, aniž by se zdržovali u dveří. Někteří zamířili do nedaleké kavárny pro horký čaj, jiní zůstali venku, zachumlaní do šál a podupávající, aby se zahřáli. Nikdo se nezlobil kvůli nečekané zastávce. Všichni viděli, že řidič jednal kvůli ženě s dítětem, a tiše přijali jeho rozhodnutí.
Pavel zůstal v autobuse. Ruce měl položené na volantu tak, jak to dělal automaticky, ale mysl měla cestovala jinam. Zíral na zamrzlé sklo, za kterým se táhla prázdná silnice, a před očima mu začaly vyvstávat obrazy z minulosti. „Život je opravdu podivná věc,“ pomyslel si, zatímco mechanicky otíral zamlžené okénko hadrem. Vzpomínky mu vpadaly do myšlenek jako studený vítr do špatně zavřených dveří.
Kdysi dávno se sám ocitl v podobné situaci. Jeho žena, ještě mladá a plná života, nečekaně onemocněla – bylo to taky v zimě, jako teď. Tehdy byl zmatený, vyděšený, pobíhal mezi lékaři, netuše, kam se obrátit o pomoc. Ta nakonec přišla úplně nečekaně – od úplně cizího člověka. Pavel si dodnes pamatoval, jak je starý pán odvezl svou postarší Volgou do nemocnice, navzdory závějím a vánici. Tehdy pochopil, že dobro často přijde právě tehdy, když ho nejméně čekáš.
Tyto myšlenky ho vytrhly z chladné reality a rozlily v něm jakési teplo. Opět se podíval z okna na cestující, kteří se smáli, zachumlaní v péřových bundách, a mezi nimi zahlédl siluetu ženy s dítětem. Doufal, že v nemocnici jim pomůžou.
Čas plynul. Minuty se proměnily v hodinu, pak v hodinu a půl. Pavel si už stihl zalít silný čaj z termosky, několikrát prošel autobus, pohladil prasklou palubní desku, jako by to byl starý přítel. „Drž se, kamaráde, ještě nás brzy neodepíšou,“ zamrmlal s lehkým úsměvem.
A pak se konečně ve dveřích nemocnice objevila Lenka. Nesla v náručí svého syna – pořád byl zabalený do teplého šálu, ale na matčině tváři bylo teď jasně viditelné uvolnění. Rameny jí o něco klesly a chůze nabyla jistoty. Pavel ji tiše pozoroval z autobusu, aniž by vyšel ven, ale když se přiblížila, otevřel dveře.
„Tak co?“ zeptal se, s lehkou obavou v hlase.
Lenka zastavila těsně před schůdky a podívala se na něj, jako by ještě pořád přemýšlela nad tím, co jí řekli lékaři.
„Dostali jsme léky. Všechno dobře dopadlo,“ vydechla konečně s úlevou, která byla znát i v jejím hlase.
Pavel si také slyšitelně oddychl, jako by ta zpráva sejmula váhu i z jeho vlastních ramen.
„No tak to je fajn,“ zabroukal, třel si ruce a dodal: „Teď už můžeme domů.“
Ale Lenka najednou znejistěla.
„Ne, to přece nejde… – začala. – Já to zvládnu, opravdu. Moc vám děkuji, ale už jste toho pro nás udělal tolik.“
Pavel se na ni zadíval lehce přísně, ale stále s přívětivým úsměvem.
„Žádný ‘zvládnu’. Stejně jedu zpátky prázdný. A vás někde po cestě vysadím – do hodiny jste doma.“
Lenka chtěla protestovat, ale on rozhodně mávl rukou a bylo jasné, že dál to rozebírat nebude.
„Nastupte. Proč to komplikovat? Chcete dítě trápit?“ dodal, podíval se na chlapečka, který jí klidně spal v náručí.
Lenka přikývla, hrdlo stažené vděčností. Opatrně vystoupala po schodech a usadila se na své předchozí místo.
Pavel trochu přidal na topení a vyrazil na cestu zpět. Přemýšlel přitom, jak často se člověk v životě ocitá v situaci, kdy cizí ruka pomoci se stane skutečnou záchranou. A jak důležité je tu ruku podat, i když o ni nikdo přímo nepožádá.
Cesta zpět byla překvapivě klidná.