Autobus tiše klouzal po drsném asfaltu, skřípal pod tíhou sněhu nalepeného na střeše. Uvnitř bylo teplo, ačkoliv mráz venku dál kreslil ornamenty na okna. Chlapec, který se mezitím probudil, seděl matce na klíně a pozorně pozoroval Pavla. Jeho pohled byl soustředěný a trochu ostražitý. Pavel na něj v rychlém záblesku pohlédl do zpětného zrcátka a pousmál se.
– Tak co, kamaráde, jak se máš? – zeptal se, aby trochu uvolnil napjatou atmosféru.
Chlapec neodpověděl, jen se víc přitiskl k matce. Lenka si toho všimla a rozpačitě se usmála.
– Nevšímejte si toho, bývá trochu stydlivý, když potká nové lidi, – řekla.
Pavel přikývl, jako by to bylo to nejběžnější na světě, a znovu se soustředil na řízení. Lenka se však, jako by cítila, že musí něco říct, pustila do řeči.
– Víte, jak těžké je vychovávat dítě sama? Zvlášť na vesnici…
Mluvila o věcech, které ji tížily, a její hlas se trochu chvěl. Slova plynula sama od sebe, ani nečekala na Pavlovu odpověď. Prostě jen mluvila, jako by se konečně uvolnila po měsících mlčení.
– U nás na vesnici není ani pořádná lékárna, – pokračovala. – Když se něco stane, buď čekáš, nebo se nějak snažíš dostat do města. A v noci je to hotová bída. Taxi sem nejezdí, autobusy taky ne. Člověk si musí poradit sám.
Pavel ji pozorně poslouchal, tu a tam přikývl. Neskákal jí do řeči. Věděl z vlastní zkušenosti, že občas jsou slova to jediné, co člověk opravdu potřebuje, aby se mu ulevilo.
Když dorazili do vesnice, byla už tma. Pouliční lampy svítily mdle a jejich žluté světlo klouzalo po zledovatělých cestičkách. Pavel zastavil autobus u cesty vedoucí k Lence domů.
Vstala, pevně chytila syna za ruku a otočila se na řidiče.
– Děkuju vám, – řekla tiše a sklopila oči. Z jejího hlasu zněla upřímná vděčnost.
Pavel mávl rukou:
– To nestojí za řeč. Hlavně že je ten klučina v pořádku.
Zaváhala, jako by nevěděla, jak dát najevo svoje emoce.
– Já… Já nevím, jak vám poděkovat, – řekla nakonec. – Kdybyste někdy něco potřeboval… cokoli…
Pavel se usmál.
– Stačí říct děkuju, – odpověděl prostě.
Lenka se na něj poprvé za celý večer pousmála o poznání klidněji.
***
O několik měsíců později se Pavel opět ocitl na téže trase. Byl to další mrazivý zimní den. Autobus, i když vytopený, se lehce kymácel pod nárazy větru. Na jedné ze zastávek zastavil jako obvykle, když otevřel dveře.
K jeho překvapení u cesty stála Lenka se synem. Měla na sobě ten samý tmavý péřový kabát, ale její tvář zdobil jemný úsměv. Vystoupala po schůdcích do autobusu s malým balíčkem v rukou.
– To je pro vás, – řekla a podala mu zabalený balíček. – Trochu jídla. Mléko, vajíčka, všechno domácí.
Pavel nestihl nic říct, a Lenka už pokračovala:
– Tenkrát jste mi moc pomohl. Jinak vám poděkovat neumím.
Snažil se to odmítnout, mávl rukou:
– Ale prosím vás, nač to? To vůbec není třeba.
Ale Lenka zavrtěla hlavou s odhodláním.
– Ne, je to třeba. Tehdy jste pomohl vy nám. Teď je řada trochu pomoci vám.
Pavel se podíval na kluka, který se za jejími zády schovával. Vyhlédl zpoza matky a skoro šeptem řekl:
– Děkuju, strejdo.
Tato dvě slova zahřála Pavla u srdce víc než jakýkoliv topný systém. Usmál se, tentokrát široce a upřímně, a chlapci přikývl.
– No, děkuju, – řekl a přijal balíček. – Jsi prima kluk.
Lenka vystoupila z autobusu, Pavel zavřel dveře a rozjel se. U srdce měl překvapivě lehko.
Věděl, že udělal správnou věc. Dobro se vždycky vrací – i když ho nečekáš.