Těžké dveře naší bytu se za mnou zavřely s tlumeným cvaknutím, které mě definitivně oddělilo od vnějšího světa. Opřela jsem se zády o chladný dřevěný povrch a snažila se uklidnit třes v nohou. Celý večer jsem byla napnutá, hrála roli šťastné dědičky, a teď to ze mě konečně opadlo.
«To vy jste podváděli mě. Celých těch deset let» — řekla jsem tiše, hlas ostrý jako ocel, a bez ohlédnutí jsem vzala klíče od domu Marie
Zklamání bylo kruté, ale osvobozující zároveň.