Klára všechny v kanceláři štvala. Zatímco ostatní během dovolených poznávali jen zeleninu ze supermarketu, návštěvu lékaře brali jako výlet a poobědový šlofík považovali za vrchol zhýralosti, Klára neustále někam jezdila si odpočinout. Jen včera se třeba vrátila z lyžařského střediska. Všichni měli už plné zuby jejích naparáděných fotek ze zasněžených vrcholů, které sypala na internet v nákladních dávkách — dokonce i ředitel, který o dovolené pracoval akorát z domova.
„Hele, já fakt nechápu, odkud na to bere? Vždyť máme přece skoro stejný plat, támhle visí ten zatracený motivační graf,“ ukázala Anna na sloupce s čísly, které všem nervy drásaly, když Klára odběhla na oběd do jídelny.
„Manžel, nebo rodiče,“ ozval se očekávaný hlas.
„Není vdaná, rodiče jsou důchodci,“ nedala se Anna.
„Možná prodává svoje nahý fotky?“ nadhodil jediný muž v kanceláři, Vladimír.
„Jo jasně, do časáku ‘Hubnu bez cigaret a diet’,“ rýpla si Anna.
Další teorie Vladimír neměl.
„Vždyť vy přece máte v létě dovolenou ve stejnou dobu, ona určitě zase někam k moři zmizí. Připoj se k ní. Vyčmucháš, co za tím vězí, a pak to vykecáš i nám,“ navrhla nejstarší zaměstnankyně firmy, paní Horáková. Tahle žena byla studnicí moudra a zcela nechtěných rad.
„Víte co, já to fakt zkusím. Jen se bojím, že couvne. Tohle si lidi nenechávají pro každého,“ ujistila sebe i ostatní Anna. Celá kancelář souhlasně zamručela, a tím jí zvedli náladu.
***
„Budu ráda! Zrovna jsem objevila jeden skvělý resort, úplně si to užijem!“ rozzářily se Kláře oči, když uslyšela kolegynin návrh pronesený nahlas před svědky.
„Tak jsme domluvené,“ pousmála se lišácky Anna, naprosto přesvědčená, že Klára to na poslední chvíli zruší.
Uběhlo půl roku. Mezi pracovními termíny a stresy už všichni dávno na tuhle dohodu zapomněli. Týden před dovolenou si Anna začala plánovat: zarezervovala si odstranění bradavic na noze, hledala prací prášek ve slevě pro horu špinavého prádla připomínající domácí „Everest“ a sestavovala seznam seriálů.
„Já si koupila novej plavky, a ty?“ objevila se u ní jednoho dne v práci Klára.
„Plavky?“
„No jasně, na ten náš výlet k moři,“ usmála se Klára.
„Áááá, jo, moře… Hele, jak to tak počítám, ze mzdy mi zbyde tak deset tisíc, víc asi ne. Budu to muset hodně natáhnout.“
„Skvělý! Mně zůstane jen pět!“
„Cože?“ Anna zvedla obočí v jasném otazníku.
„No fakt. Zůstává mi jen bůra, zbytek musím splatit na dluhy,“ pokrčila Klára rameny, jako by to byla samozřejmost.
„A… jak jako pojedeme bez peněz?“
„Já tak jezdím vždycky. Neboj se, tohle je na mně. Hlavní je — sbal si jen to nejnutnější. Musíme být nalehko.“
„Kláro, já… Totiž, já nevím…“ začala se Anna kroutit, ale když zahlédla, jak na ně v tichu upírají pohled ostatní kolegové, prohlásila rozhodně: „Budu připravená. Však ty to máš všechno vymyšlený.“
„To teda mám,“ mrkla Klára. „Budeme pít, slavit do svítání, smát se, cpát se grilovačkama, ovocem, zhnědneme jako egyptský královny a dovezeme domů takovou nálož zážitků, že nám vydrží do příští dovolený.“
Nastartovaná touhle vášnivou výpovědí se Anna na Kláru usmála. Ten plán zněl naprosto báječně. Jestli to opravdu bude tak, jak říkala Klára, tak by byl hřích to odmítnout. Dovolená má být královská — konec konců, celý rok dřela! A seriály i bradavky — ty bohužel neutečou…
Den před odjezdem poslala Klára krátký návod s místem srazu a časem odjezdu do země rozkoší.