Geolokace se značně lišila od adresy městského nádraží a vcelku vzbuzovala podezření – stejně jako čas odjezdu: „Opuštěná plynová pumpa, sobota, 4:30 ráno“.
„Sama sis to způsobila,“ hubovala se Anna, když cpala kufr do taxíku. Připadalo jí, že si z ní kolegyně prostě chce vystřelit, protože se v kanceláři asi někdo prokec. Jenže po telefonu ta druhá přísahala na vlastní zuby, že nekecá.
Přijela na domluvené místo o půl hodiny dřív a Anna si hned všimla podivné skupinky silně vousatých mužů ve svetrech s vysokým límcem. Za nimi se tyčily podivné černé obaly.
„To budou nějací teroristi,“ polekala se a už chtěla řidiče požádat, ať co nejdřív odfrčí, když se náhle otevřely dveře a někdo ji proti její vůli vytáhl ven.
„Dobře, že jsi přijela dřív, bude víc času na přípravu,“ podala jí Klára nějaké papíry. Anna za ní zahlédla stejný obal jako u vousáčů a k tomu ještě krosnu velkou skoro jako samotná Klára.
„Co to je to ‘Lesní sluníčko’?“ pohlédla podezíravě na text rozdělený do čtyřverší Anna. „Nějaká sektářská modlitba? A kdo jsou ti lidi?“
„‘Sluníčko lesní’,“ opravila ji Klára. „Je to písnička a tihle,“ ukázala na vousáče, „to jsou bardi. Jedou na festival stejným směrem jako my. Našla jsem jejich skupinu před třemi měsíci a přihlásila nás tam. Hlavní je zapadnout,“ ukázala Klára na kytaru. „A tam se najíme, napijeme. Cesta trvá jen dvanáct hodin, pak přesedáme do jiného autobusu, k těm zubařům.“
„A to jako zadarmo?“
„Úplně,“ sekla Klára rukou do vzduchu. „Ty nic neobětuješ.“
„Skvělé,“ uklidnila se Anna. Zdálo se, že Klára má opravdu všechno promyšlené.
Prvních patnáct minut bylo skutečně jako zázrak. Lidé s různým stupněm ochlupení (muži i ženy) byli milí, sdílní a přímo štědří. Autobusem kolovaly placatky s nejrůznějšími likéry a silnými pálenkami, chleba se lámal holýma rukama, salám se krájel na tlustá kolečka. Anna slušně odmítala, ale Klára tu a tam usrkla, něco zakousla, smála se a vypadala velmi spokojeně. Pak se obaly, které Anna původně považovala za schránky na zbraně hromadného ničení, otevřely – a objevily se kytary.
„Tak co, začneme?“ navrhl jeden z vousáčů a přejel rukou po strunách.
„Radši by měli mít granátomety,“ pochopila Anna po čtyřiceti minutách.
Neuplynuly ani dvě hodiny a už uměla zpaměti „Sluníčko lesní“, „Jsi jediná moje“, „Jestli se kamarád najednou…“ a celou tu zbylou sbírku písní, která jako placatky kolovala v nekonečné Möbiově smyčce, z níž nebylo úniku, a oknem se Anna neprotáhla (zkoušela to. Dvakrát).
Nakonec ani nevěděla, jak ji ten kolotoč strhnul. Jen si přivoněla k zátce od hruškové pálenky – a za deset minut už brečela a vyla: „Mi-i-i-lá moje…“. Po dalších pěti hodinách odpadla a dalších pět uplynulo, než nastal čas opustit vozidlo – a s tím přišla krutá alkoholově-písňová kocovina. Neuvěřitelné bylo, že Klára i ostatní cestující vystupovali z autobusu čilí a odpočatí.
„Ach jo, bylo to fakt od srdce, skoro se mi nechce loučit,“ řekla Klára zasněně. „Teď si najdeme jinou partu, co míří do Rovinje na sraz zubařů, a tam po cestě vystoupíme.“
Anně bylo špatně, v hlavě jí stále znova znělo: „Vaše blahorodí, paní Štěstěno…“. Byla neskonale šťastná, že zbytek cesty stráví v tichu a klidu mezi úplně normálními lidmi. Jen co však stihla nastoupit do autobusu a sednout si na místo, už jí někdo strčil pod nos snímek nějakých zubů a zeptal se, co si o tom myslí.
„To je odporný,“ odpověděla Anna, zatímco cítila, jak se jí žaludek zvedá ke krku.
„Taky si to myslím,“ přitakal muž. „Už to pěkně hnisá… tady,“ ukázal prstem.