— Kanálky určitě špatně pročistili, měli bychom zkusit najít rentgen. A hele, podívejte, tady je pěkná píštěl!
Anna to ignorovala a otočila se k oknu. Bohužel, v autobuse se sešli výhradně nadšenci do své profese, a tak těch tří hodin cesty ke koupališti si Anna s Klárou „zaplatily“ ne penězi, ale zbytky své psychické výbavy, když poslouchaly, jak lidé vášnivě rozebírají zuby. A opět byly na scéně placatky s alkoholem a dokonce i rvačky. Vzdělaní džentlmeni v oblecích si vážili kolegů natolik, že si nikdy nemířili pěstí na ústa – rozbíjeli si zásadně jen nosy.
Při zastávce v jednom z menších přímořských městeček Anna s Klárou vystoupily.
— Teď bych dala všechno za to, kdybych mohla padnout do postele, — přiznala Anna.
— To nic, brzy budeme na místě, — „uklidnila“ ji Klára. — Navigace ukazuje jenom dva kilometry pěšky. Jé, ty rackové tady ale křičí! Řvou jako nemocní, — nespouštěla oči z oblohy, netušíc, že to za jejími zády křikla zoufalá Anna.
„No paráda, vypadá to, že hotel je přímo u pláže,“ radovala se Anna, když dorazily na první linii u moře. Za nimi zůstávaly hotely s pěti hvězdičkami, pak se míjely čtyřhvězdičkové. Anna by ten moment vzala i půlhvězdový nebo hotel velikosti trpasličí planety, jenže Klára ji neochvějně táhla do černé díry. Po překročení hlavní pláže se dívky prodraly pichlavými keři, kde Anna přišla o jeden pantofel a o veškerou chuť pokračovat v tomto absurdním putování.
— Kam mě to táhneš?! — zaúpěla nakonec.
— Do hotelu „Miliarda hvězd“, — oznámila hrdě Klára a konečně dovedla svůj malý oddíl na divokou pláž.
— Stan? To myslíš vážně? — nevěřícně pohlédla Anna na kolegyni, která ji mezitím požádala o pomoc.
— Jasně, s našimi financemi tohle je jediná možnost. Ale podívej, my jsme vlastně v plusu. No zamysli se, — začala Klára romanticky blouznit, — tady to máš, moře přímo před námi! A žádné příplatky. Místo abychom se válely ve čtyřech stěnách a nechaly si mrazit nudle klimatizací. A stejně jsem nikdy nepochopila pointu hotelového bazénu. To snad nemyslí vážně.
Anna měla skoro slzy v očích. Právě o takové „ptákovině“ snila, ale jak se zdálo, Klára měla pravdu – s jejich rozpočtem to zůstane jen snem.
— Hele, a co vůbec budeme jíst?
— Dneska večeříme tousty, co nám zabalili ti bardi. A zítra půjdeme hledat práci.
— Cože?! — vyprskla Anna a hodila batoh na zem. — Vždyť jsme přece teprve na dovolený! Jaká práce?!
— No já třeba každý léto dělám servírku. Dostávám najíst zadarmo! Ty můžeš třeba lákat lidi na jízdu na „banánu“, to má budoucnost. Celý den zábava, — řekla Klára naprosto vážně a dotahovala natahování stanu. — Jo, mimochodem, zatímco si v autobuse spala, naučili mě dvě písničky. Tak co, zazpíváme si? — vytáhla z pouzdra kytaru a znovu se ozvaly rackové v záchvatech křiku.
Při západu slunce Klára podpálila táborák pomocí svého outdoorového podpalovače a obě si na ohni opekly chleba. Anna neměla náladu mluvit, a tak jen seděly a zíraly do plamenů, poslouchaly šumění moře, které po oblázcích olizovalo břeh. Z dálky doléhala hudba a veselý smích návštěvníků letních kaváren a klubů.
Dívky šly spát brzy. Ale Anna se po několika hodinách převalování ve spacáku zvedla a vylezla ven. Na zemi žhnuly zbytky ohně, a nad hlavou jí svítily miliardy hvězd, o kterých mluvila Klára. A bylo to opravdu nádherné. Anna na chvíli zapomněla na všechny nepohodlí a jen tiše vstřebávala vůni a zvuky přírody.
Ráno prošmejdila všechny pracovní portály a vesele oznámila smutnou zprávu:
— Žádné volné pozice.
— Ty teda umíš hledat. Kdo asi takhle shání práci u moře? — ušklíbla se Klára a vedla kolegyni směrem k civilizovanější části letoviska, přičemž stan pečlivě zamaskovala větvemi.