Za hodinu už obě roznášely šašlik na plastových talířích v jednom z kaváren plážového zábavního parku.
„Nezkrotná zábava až do rána, říkáš?“ zasyčela Anna, když se u grilu srazila s Klárou.
„No já přece slíbila šašlik! A navíc jsem domluvila, že přes den můžeme na pár hodin na pláž. Právě tak akorát na opalování a koupání, a nocí máme všechny pro sebe.“
„Víš co? Asi tě nenávidím.“
„Promiň, Anno, teď nemám čas. Tamten chlapík asi nechá dýško, dlužím lahev vína, když to vyjde,“ mrkla Klára a převzala dvojitou porci lula kebabu od grilmistra.
Anna v kavárně dlouho nevydržela, sotva pět hodin, a pak přešla k lákání hostů na „banán“. Holky tam přijímaly rády. Navíc se celý den dalo trávit u vody a moc se nenamáhat. V poledne za ní přibíhala Klára s plnými talíři masa a Anna jí na oplátku dovolovala si zajezdit. Večer se holky cachtaly u břehu, seděly u ohýnku nebo šly tancovat, pokud ještě zbylo trochu sil. Za dva týdny se měly vracet zpátky. Tentokrát se ale složily a koupily ty nejlevnější lístky do ležáku, na horní boční místa.
Do práce nastoupila Anna naprosto vyčerpaná.
„Tak tohle teda jo — to je opálení!“ poznamenala lehce závistivě jedna z kolegyň, když Anna ráno vstoupila do kanceláře. Klára ještě nedorazila, zdržela se někde u vrátnice.
„To nic není,“ odvětila Anna. „Spálila jsem se celá.“
„To se přece stává. Jak jste si užily dovolenou? Viděly jsme u Kláry fotky od moře: nádherný výhledy, prázdná pláž…“
„Jo, ale byla divoká. Přístup tam nic moc,“ zabručela nevrle Anna. „Ale je fakt, že tam nebyl nikdo. Netuším, jak to Klára objevila…“
„A co jste jedly?“
„Celý dny ty zatracený šašliky. Na maso a grilovanou zeleninu se teď asi rok nebudu moct podívat.“
„No vy jste si užívaly!“
„Užívaly, pff,“ mávla rukou Anna. „Kdybychom si vážně užívaly, tak bychom nevylezly z bazénu. Místo toho jsme celý den byly buď na ‚banánu‘, nebo na člunu, nebo — proboha — na tý skákací pohovce. Všechno jen abychom přitáhly pozornost.“
V tu chvíli už kolegyně na práci zapomněly a hltaly Annin vyprávění.
„A co jste ještě dělaly?“
„No… ehm… chodily jsme na diskotéky, jezdily na kolotočích.“
„Drahý?“
„Ani ne. Klára se v parku seznámila snad se všemi, brali ji tam jako svoji, a nás podle toho pouštěli zadarmo.“
„Vy se máte…“ zaznělo ticho plné snění.
„Asi jo,“ pronesla Anna nejistě, zatímco si v duchu přehrávala celou dovolenou. Vybavily se jí noční procházky, písničky u ohně, šum vln a jak jednou s Klárou ráno zachraňovaly věci před deštěm.
„Tak v čem je teda ten trik?“ zeptal se nakonec Horák.
„Trik? Žádný vlastně není. Když člověk chce, dá se odpočívat i bez peněz, a všechny problémy pak nejsou tak hrozný. To je celý. Jo, nebyl to pětihvězdičkový hotel…“ mluvila Anna a zároveň si vzpomněla na jejich malý hotýlek pod miliardou hvězd. „Žádná wellness zóna, žádný taxíky, občas musíte i pracovat. Ale sranda to byla.“
„To teda byla zábava jak řemen! Spíš to zní jako galeje,“ uchechtl se Vladimír, a ostatní se k jeho sarkasmu přidali pobaveným smíchem.
V tu chvíli do kanceláře konečně vběhla Klára a rovnou se vrhla k Anně:
„Hele, zvou nás na víkend do přírody. No víš, ti zpěváci z autobusu. Jedeš?“
„No jasně, proč ne!“ s radostí souhlasila Anna.
„To zní skvěle! Já nebyla v přírodě už věky,“ ozval se hlas jedné z kolegyň.
„Tak pojď s námi!“ nabídla Anna. „Kláro, nevadí ti to?“
„Mně?“ podivila se Klára. „Odkdy mám já nějaké pravomoci říkat ne?“
„Ne, holky, já to nedám. Je to moc složitý. Na takovej výlet potřebuju peníze, stan, teplý věci, a já nemám ani pořádnej batoh. A les — žádné pohodlí. Příště.“
„Jak chceš. Ale příště třeba nebude.“
Marek Navrátil
Líbila se vám tahle povídka? Podpořte autora lajkem, sdílením nebo ho pozvěte na sušenku: 2202206829408835 (banka). Budu rád za jakoukoli podporu! =) Díky!