Doprovodila mě k výtahu a dál na Vaněk chrlila jednu pochvalu za druhou. Věděla jsem, že jakmile se za mnou zavřou dveře, vrhne se k telefonu.
Když jsem se vrátila do hotelu, zjistila jsem, že Eliška Novák pořád spí. Tiše jsem se posadila do křesla s notebookem, abych zkontrolovala poštu. Odpověď od advokátky Marie Moravec už tam byla, navrhovala schůzku na zítřek. A vtom na obrazovce vyskočilo upozornění na nový e‑mail. Přišel z anonymní, šifrované adresy. Bez předmětu, bez podpisu. Jen několik řádků textu:
„Lžou. Nejde o dluhy Martina Kováře. To byla zástěrka. Jarmila Tkadlec likviduje veškerá aktiva. Plánují se během 72 hodin přestěhovat na Kypr. Eliška Novák byla cenou za očištění Martinova jména a Jarmila Tkadlec mu předala jeho podíl z dědictví. Zkontrolujte sejf v suterénní pracovně. A.“
Zprávu jsem si přečetla. Ještě jednou. A znovu. Písmena se skládala do slov a slova do obludného, mrazivého obrazu. Chlad, který byl dosud jen kamenem v žaludku, se mi rozlil do žil a zmrazil krev. Nebyla to jen krutost. Byl to chladnokrevný, promyšlený plán. Psychologická válka, ponížení, modřiny — to všechno byla jen kouřová clona, zatímco si tady vyváděli život do hotovosti, aby mohli začít nový jinde. Můj příjezd je nezaskočil jen náhodou. Rozbil jim harmonogram. Zmáčkl spoušť jejich plánu útěku.
72 hodin. To spojení pulzovalo na obrazovce notebooku a měnilo se z obyčejného textu v metronom, který odpočítává čas do katastrofy. Zaklapla jsem víko. Na emoce nebylo místo. Na strach nebylo místo. Byl tu jen čas, který se rychle rozplýval. A byl tu plán, který bylo třeba uvést do chodu…
Následující den jsem znovu jela za Barborou Krejčí. Záminka byla prostá a banální. Zavolala jsem jí z nového čísla a omluvným tónem jí sdělila, že jsem u ní asi zapomněla drahou rukavici. Jednu. Z velmi jemné kůže, dárek.
— Jé, Ivanko, samozřejmě! — rozrušila se na druhém konci. — Přijeď, pohledáme spolu. Zrovna se chystám na zelňák.
Její hlas byl ještě sladší než včera. Už věděla, že jsem mluvila s Jarmilou Tkadlec. A teď hrála svou roli s dvojnásobnou horlivostí.
Když jsem vešla do jejího bytu, vůně koláče se mísila se stejným zápachem valokordinu. Barbora mě zavedla do pokoje a obě jsme se okázale pustily do prohlížení podlahy kolem pohovky.
— To je ale smůla, — povzdechla jsem si a klekla si. — Byly úplně nové.
— Možná se zakutálela pod gauč? — navrhla ochotně.
Přesně to jsem potřebovala. Zatímco se s funěním snažila nahlédnout pod nízký nábytek z jedné strany, já jsem předstírala hledání z druhé. Ruka mi zajela pod polštář, prsty nahmataly drobný chladný obdélník diktafonu. Sevřela jsem ho v dlani. Ve stejném okamžiku jsem „našla“ rukavici, která byla po celou dobu v kapse mého kabátu.
— Ach, tady je! — vykřikla jsem s hranou úlevou. — Zapadla za nohu. Děkuju ti, Barboro. Opravdu jsi mě zachránila.
Na koláč jsem nezůstala. Řekla jsem, že mám naléhavou schůzku. V jejích očích jsem zahlédla špatně skrývanou úlevu. V taxíku cestou do hotelu jsem vytáhla sluchátka. Jedno jsem si vložila do ucha a stiskla přehrávání. Nejprve tiché šumění, pak šramot — Barbora si zřejmě sedla na gauč. A potom zvuk vytáčeného čísla, její změněný, bez veškeré sladkosti, věcný hlas.
— Paní Jarmilo? Tady Barbora. Byla u mě.
— Ano, Ivano. — Z druhé strany se ozval ostrý, netrpělivý hlas Jarmily Tkadlec. Zesílila jsem hlasitost. — A co? Něco ví?
— Ne. Ne, vůbec ne. Jsem si jistá, že nic. Vyprávěla jsem jí, jak je Eliška Novák šťastná, jak se o ni staráte. Uvěřila tomu, vidím to. Vypadá sice jako uštvaný kůň, ale rozum na to, aby něco pochopila, nemá.
Pauza. Hlas Barbory se stal podlézavým.
— Paní Jarmilo, ohledně peněz za tento měsíc… Ano, ano, viděla jsem to, moc vám děkuju. Všechno dorazilo. Vy odjedete a ona se ani nestihne vzpamatovat. Hodně štěstí tam na Kypru.
Nahrávka skončila. Seděla jsem v taxíku, dívala se na ubíhající ulice hlavního města a necítila nic než ledový klid. Nebyla to jen zrada. Byl to kontrakt. Barbora nebyla oklamaná přítelkyně, ale nájemná pracovnice, spolupachatelka. A já teď měla přímý důkaz spiknutí.
Ještě jsem nestihla uklidit telefon, když zazvonil. Na displeji se objevil Lukáš Šimon. Auditor.
— Paní Ivano, dobrý den. — Jeho hlas byl suchý a věcný jako burzovní hlášení. — Provedl jsem předběžnou analýzu podle vašeho požadavku. Informace se potvrdily. Byt na hlavní třídě byl prodán před šesti měsíci.
— Komu? — zeptala jsem se, i když jsem už znala odpověď.
— Formálně uzavřené akciové společnosti VestaCapital. Firma byla zaregistrována tři dny před transakcí. Má jednoho zakladatele a generálního ředitele — Jarmilu Tkadlec.
— A peníze?
— Tentýž den byla celá částka z prodeje převedena z účtu VestaCapital na osobní účet Jarmily Tkadlec v Hellenic Bank Public Company, pobočka Limassol. Na Kypru. Schéma je naprosto průhledné pro ty, kteří vědí, kam se dívat.
Poděkovala jsem mu a zavěsila. Obraz se s každou minutou vyjasňoval. Netýrali jen mou dceru. Metodicky, krok za krokem, nás obě připravovali o všechno. Elišku Novák o svobodu a důstojnost. Mě o jediný hmotný majetek, plod patnácti let mé práce. Můj příjezd skutečně jen urychlil finále jejich hry. Vytáhli svůj plán útěku ze stínu.
Už jsem se blížila k hotelu, když telefon zazvonil znovu. Marie Moravec. Advokátka.
— Paní Ivano, — její hlas zněl tvrdě, bez úvodu. — Z katastru jsem obdržela kopie dokumentů k transakci. Mám pro vás zprávy. A upřímně řečeno, přesahují rámec běžného rodinného sporu.
— Poslouchám, — řekla jsem a zastavila se před vchodem do hotelu.
— Zaprvé, podpis vaší dcery na kupní smlouvě je hrubý padělek. To není ani pokus o imitaci rukopisu. Je to faksimile. Vaše dcera ty papíry s největší pravděpodobností ani neviděla. Ale to není hlavní problém. — Její hlas ještě ztvrdl, zazněla v něm ocel. — Jarmila nejenže prodala byt sama sobě přes fiktivní firmu. Ona ho zastavila. Před třemi dny použila ten byt jako zástavu k získání vysokého úvěru u Promtechbanky. Velmi vysokého. Podle všeho plánuje vyhlásit platební neschopnost a odjet, nechat banku s nelikvidním aktivem zatíženým soudními spory. Tohle už není občanskoprávní podvod, paní Ivano. To je trestný čin ve zvlášť velkém rozsahu.
Slova advokátky mě nešokovala. Byla posledním dílkem skládačky, který s cvaknutím zapadl na své místo a ohyzdný obraz se ukázal v celé své nahotě. Klidně jsem ji vyslechla, poděkovala a řekla:
— Paní Marie, zavolejte prosím taxi. Jedeme k Vaněk. Hned teď.
Za čtyřicet minut jsme znovu stáli před vysokou kovanou bránou. Tentokrát jsem se ale necítila ani jako služka, ani jako oběť. Byla jsem auditorka, která přišla na mimořádnou kontrolu. Měla jsem na sobě přísný antracitový kalhotový kostým šitý na míru v ateliéru na Rue du Rhône v Ženevě, sněhobílou hedvábnou blůzu a na zápěstí drahé hodinky. Byla to moje pracovní uniforma. Uniforma člověka, který řeší problémy. Marie Moravec, vysoká, štíhlá žena s dravým leskem v očích, stála vedle mě a v rukou držela tenké kožené desky…
Stiskla jsem tlačítko zvonku. Melodie zněla stejně jako poprvé, ale dnes v ní nebylo nic pohádkového. Byl to signál k zahájení boje. Trvalo asi minutu, než se dveře otevřely. Na prahu stála Jarmila Tkadlec. Když mě uviděla, nepřekvapilo ji to. Její tvář se proměnila v neproniknutelnou masku ledu a hněvu.
— Nacházíte se na soukromém pozemku, — odsekla. — Je to neoprávněný vstup.
Udělala jsem krok vpřed a přinutila ji instinktivně ustoupit do haly.
— Přišla jsem si pro své aktivum.
Zúžila oči. V tu chvíli se za jejími zády objevil Martin Kovář. Měl na sobě domácí župan z drahého sametu, ale vypadal zmačkaně a vztekle. Postavil se do dveří a svým mohutným tělem zatarasil průchod.
— Vypadněte odsud! — zařval. — Eliška Novák tady není. Je moje žena a já na tebe podám trestní oznámení za její únos, stará…
— Nepřišla jsem pro Elišku Novák.
Můj hlas přehlušil jeho tirádu. Nebyl hlasitý, ale tak ledový, že se Martin Kovář zarazil.
— Přišla jsem si pro osmnáct milionů korun z nezákonného prodeje mého bytu.
Na vteřinu se v hale rozhostilo ticho. A pak se Martin Kovář rozesmál. Hrubý, sebejistý smích člověka, který si je jistý beztrestností.
— Osmnáct milionů? Zbláznila ses, pradlena? Nemáš nic. Jsi jen služka, stejná jako tvoje neschopná dcera. Zmiz, než zavolám ochranku.
Nedívala jsem se na něj. Dívala jsem se na Jarmilu Tkadlec, která stála za jeho ramenem, bledá, ale pořád se snažila zachovat klid.
— Mám výpisy pohybů peněz z vaší nastrčené společnosti VestaCapital na váš osobní účet v Limassolu, — pronesla jsem pomalu a zřetelně artikulovala každé slovo. — Mám notářsky ověřené prohlášení bezpečnostní služby Promtechbanky potvrzující fakt, že jste získala podvodný úvěr. A… — udělala jsem pauzu a přenesla pohled z její tváře na tvář jejího syna, — mám audionahrávku vašeho čtyřminutového rozhovoru s Barborou Krejčí, ve kterém probíráte detaily vašeho spiknutí.
Viděla jsem, jak jí z tváře vyprchala barva. Jak se jí ruka instinktivně pohnula, jako by hledala oporu.
— Váš let na Kypr odlétá dnes ve deset večer z letiště, — pokračovala jsem stejným vyrovnaným tónem. — A můj… — letmo jsem pohlédla na hodinky, — můj let je, kdykoli budu chtít.
Samolibý úšklebek Martinovi Kovářovi sklouzl z tváře. Díval se střídavě na mě a na matku a v očích se mu objevil tupý výraz nechápání. Nerozuměl všem slovům, ale vystihl podstatu. Hrozbu. A jako každé primitivní stvoření na hrozbu zareagoval agresí.
— Lžeš! — zařval a vykročil ke mně, natahujíc ruku, aby mě chytil. Ale nestihl to.
— Přestaň, idiote.
Ostrý, pohrdavý hlas zazněl shora ze schodiště. Všichni jsme zvedli hlavy. Stála tam mladá žena kolem devětadvaceti let, kterou jsem nikdy předtím neviděla. Tmavé vlasy ostříhané do rozcuchaného mikáda, pronikavý pohled, oblečení ve stylu, který by aristokratická Jarmila Tkadlec jistě považovala za vulgární. V rukou držela tlustou účetní knihu.
Byla to Nikol Bednář, mladší sestra Martina Kováře. Ta samá, o níž se Eliška Novák zmínila jen jednou a označila ji za „problémovou“. Pomalu scházela po schodech a její podpatky odměřovaly jasný rytmus na mramorových stupních.
— Nelže, — řekla Nikol Bednář a s odporem se podívala na bratra. — A byla jsem to já, kdo jí dal čísla účtů.
Pak přenesla pohled na zkamenělou matku.
— Ahoj, mami. Zdá se mi, že jsi na svých obchodních dokumentech padělala i můj podpis. Nebo se mýlím?
Slova Nikol Bednář dopadla do ohlušujícího ticha haly jako kameny do zamrzlé studny. Martin Kovář ztuhl s nataženou rukou, v obličeji měl tupé, býčí nechápání. Díval se na sestru, jako by promluvila neznámým jazykem. Veškerá jeho agrese, veškerá hraná moc se v mžiku vypařily a zbyl po nich jen zmatený, rozmazlený muž v drahém županu.
Já se ale nedívala na něj. Dívala jsem se na Jarmilu Tkadlec. Viděla jsem, jak v jejích očích něco zemřelo. Ne naděje. Naděje tam už dávno nebyla. Zemřela její poslední iluze kontroly. Zrada syna, kterého kryla, pro ni byla nepříjemností. Zrada dcery, kterou pohrdala a odepsala, byla smrtící ranou. Přišla odtud, odkud ji nečekala.