— Jenečku, přijdeš dneska? — zeptala se Marie.
— Mami, vždyť moc dobře víš, kolik mám práce. Musím makat za sebe i za tebe, — odpověděl Jan. — A moje sestřička se v ničem nevyzná, od ní žádná pomoc!
— Tys na ni moc přísný, je teď máma, má jiné povinnosti. A pak — co máš tak důležitého ve firmě? Všechno tam běží jako vždycky. Řídí to celé přece Antonín.
— Tvůj Antonín, — přerušil ji tiše syn, — je už dávno za zenitem. Chci od tebe plnou moc, abych toho starého dědka vyhodil.
Marie pevně sevřela rty.
— Ne, synku, Antonínovi věřím snad víc než sobě.
Jan zaječel:
— A to nevadí, že jsem tvůj syn? Já bych měl mít na starost všechno vedení, a ne tenhle sešlý důchodce?!
Sluchátko zmlklo, ozývaly se jen krátké tóny. Marie se opřela zpět do polštáře. Hovor se synem ji úplně vysílil. Do nemocnice ji přivezly děti.
Dlouho se snažila bojovat s nemocí doma, ale síly nestačily. Tehdy zavolala dětem a teprve když jim řekla, že jí zbývá už jen málo času, uráčily se přijet.
Rozhodli všechno rychle — za dvě hodiny už byla v nemocnici. Ať je matka prosila sebevíc, aby ji nechali doma, aby mohla poslední dny strávit v kruhu svých dětí, jako by ji neslyšeli. Až na nemocničním lůžku jí došlo, že už nikdo nepřijde, že všichni jen čekají, až umře.
Když její děti byly už dost dospělé, dosáhly plnoletosti, znovu se vdala. Její nový manžel měl menší podnikání. Děti žádné neměl, děti Marie už byly velké a ona měla spoustu volného času.
S manželem se úplně ponořili do práce. A pak manžel náhle zemřel a Marie zůstala majitelkou váženého podniku.
Pomoc od ní děti samozřejmě braly. Ale jen tak na návštěvu nepřijely. Když Marie onemocněla, vlastně se zprvu zaradovala — myslela si: „Teď přece budou děti při mně, nenechají nemocnou matku samotnou.“ Ale objevily se a zase zmizely, a stav Marie se zhoršoval den ode dne.
Lékaři žádné prognózy nedávali, ale z jejich tváří pochopila, že nic dobrého ji už nečeká. Jen tam ležela, vzpomínala na život a čekala na smrt. Po rozhovoru se synem měla chuť vypnout telefon nadobro — což, s posledními silami, také udělala.
Antonín za ní docházel, říkal jí, že Jan se pokouší firmu řídit, rozdává nesplnitelné příkazy a tvrdí, že brzy to celé otočí naruby — a nikdo ho neposlouchá. Tehdy Marie stiskla starému rodinnému příteli ruku a řekla:
— Vydrž, Antoníne, až tu nebudu, ať si Honza všechno zboří sám.
— Marie, co to říkáš? Ve tvém věku je ještě brzy mluvit o smrti.
— Je čas, Antoníne, cítím to.
— Potřebuješ jen otřes, Marie, péči, pak na smrt ani nepomyslíš.
Marie přivřela oči, toužíc po jediném — aby to celé už skončilo. Bylo jí nesnesitelné pomyšlení, že její vlastní děti jen netrpělivě čekají na její smrt.
Skoro dřímala, když zaslechla tiché, rytmické šustění. Otevřela oči a spatřila velmi mladou dívku, která na ni s úlekem hleděla.