— Oj, promiňte, vzbudila jsem vás! Můžu přijít později, — řekla a v rukou držela mop a kbelík.
— A kde je Jitka?
Obvykle tu uklízela Jitka — tichá, milá žena, která pracovala jako sanitářka. Marie nevěděla, jestli tu uklízí i někdo jiný, ale pokaždé vídala Jitku. Dnes ale ne.
— Maminka onemocněla, pomáhám jí, — vysvětlila dívka a natáhla se po mopu.
— Samozřejmě, miláčku, — usmála se Marie a s potěšením sledovala svižné pohyby dívky.
Setřela si slzy a s každým pohybem sanitářky cítila, jako by život stále pokračoval, právě tady, na nemocniční chodbě. Bylo to jako doušek čerstvého vzduchu — drobnost, ale přinášející naději.
Dívka uklízela pečlivě a Marie si pomyslela, že by možná neměla ztrácet víru a doufat, že se vše vrátí do normálu.
— Nepotřebujete něco přinést? Něco koupit? — zeptala se dívka, když uviděla, že Marie pláče.
Marie si otřela slzy.
— Nic nepotřebuji, děkuji ti, děvče, — odpověděla.
Dívka se na ni rozpačitě podívala.
— A proč tedy pláčete? Víte co, večer se u vás zastavím! Určitě přinesu palačinky, právě jsem se chystala je dělat. Nezlobte se!
Vyletěla ze dveří. Marie si najednou uvědomila, že se jí ani nezeptala na jméno.
Večer byl obzvlášť osamělý. Marie si chtěla zapnout telefon, ale nakonec ho odložila — stejně s ní ani Kateřina, ani Jan mluvit nebudou.
Dveře pokoje se otevřely.
— Tak jsem tady! — ozval se známý hlas.
Marie se dokonce překvapením trochu narovnala.
— Vy?
— Vždyť jsem to slíbila. Mimochodem, jmenuji se Eliška, — řekla dívka a začala na noční stolek rozkládat talířky a mističky.
Marie vdechla vůni domácích palačinek a ještě něčeho dalšího, něčeho zapomenutého.
— Nemohu přijít na to, co to voní…
— To je jahodový džem! A taky jsem přinesla zakysanou smetanu. Co máte raději? Tady kousek palačinky — se smetanou, nebo s džemem?
Eliška jí opatrně vložila palačinku do úst. Marie si ani nevšimla, že snědla téměř celý talíř.
— Jéje, už nemůžu! — zvolala.
— No dobře, — usmála se Eliška.
— Děvenko, ty jsi ale hodná!
Marie se rozplakala.
— Neplačte, prosím, — řekla Eliška a pohladila ji po ruce. — Všechno bude dobré, uvidíte. Hlavní je věřit a samozřejmě dobře jíst. Odkud by se jinak vzaly síly k uzdravení? Vy si odpočiňte, a já zítra zase přijdu místo maminky. Takže se uvidíme!
Druhý den se Marie cítila trochu lépe. Jak jen mohla, učesala se. A když s mopem vešla Eliška, jako by náhle vyšlo slunce — na duši bylo hřejivěji.
Marie se Elišky na všechno vyptávala. Dívka studovala a zároveň se snažila pomáhat mamince. Táta zemřel, když byla ještě úplně malá, a Eliška si ho vůbec nepamatovala.
— Děvenko, — řekla Marie a pohlédla na chladnoucí palačinky, — vezmi si, mám u sebe trochu peněz. Vždyť jsi nakoupila suroviny, dala sis práci.
Eliška zčervenala, ale Marie trvala na svém. V tu chvíli se mezi nimi vrátil přátelský vztah, na který už Marie skoro zapomněla, a ulevilo se jí. Eliška se rozesmála.