— Ale prosím vás, co to říkáte? To je přece naprostá maličkost! A zdraví − to je mnohem důležitější. Je smutné, když někdo nemůže být zdravý.
Marie téměř celou noc nespala a k ránu přišla na to, co musí udělat. Když Eliška přišla, už ji čekala. Rozhovor začala zvolna:
— Eliško, máš teď hodně práce s učením?
Eliška se usmála:
— Ne, máme prázdniny. Zkouškové jsem zvládla dobře.
— A máš nějaký sen?
Eliška si sedla vedle ní, vzala talíř s holuby, ofoukla ho a podala ho Marii. Ta začala jíst bez odporu a s překvapením si uvědomila, že jí sama.
— Mám, samozřejmě. Každý člověk by měl mít sen. Bez snu se žít nedá. Víš, už od dětství si přeji vzít mamku do Paříže. Ano, ano, nesmějte se, právě do Paříže! Moje mamka nikdy nebyla v zahraničí, pořád jen pracovala, neustále žila pro druhé. Když mi bylo pět, řekla jsem, že až vyrostu, určitě ji tam vezmu. A víte co? Já to udělám! Až dokončím vysokou, najdu si práci a vezmu ji tam, ať to stojí, co to stojí.
Marie ji něžně vzala za ruku:
— Vůbec nepochybuji, že toho dosáhneš. Ale ráda bych ti nabídla práci.
— Práci? — podívala se na Marii nechápavě.
— Ano, práci. Buď mojí vnučkou. Opravdovou, laskavou, starostlivou. Brzy umřu a nechci to dělat sama. Děti o mě vůbec nestojí, zajímají je jen peníze. Vám s maminkou dobře zaplatím, víc než dost na výlet do Paříže.
Eliška na ni pohlédla s překvapením, ba i trochu s děsem.
— To snad nemyslíte vážně? Takhle to přece nejde! Není třeba žádné peníze! Budu vaší vnučkou i tak… A nic za to nechci! Nechtějte platit za péči a blízkost; ne všechno se dá koupit nebo prodat.
Marie na ni hleděla se smutkem a myslela si, že Eliška je ještě příliš mladá na to, aby znala odvrácenou stranu života.
Začala za Marií chodit tak často, že žena stihla jen dojíst dobroty a poděkovat za vřelost. Marie se pokusila pohovořit s Jitkou o nějaké odměně za péči, ale ta se na ni podívala takovým způsobem, že ji chuť pokračovat rázem přešla.
Eliška přinesla hromadu knih; společně zjišťovaly, jaké cviky se hodí na Mariinu nemoc, jaká má být dieta. Doktor jen krčil rameny a říkal, že péče a vůle žít někdy pomohou víc než samotná medicína.
A skutečně, Marie se cítila znatelně lépe, přistihovala se, že se usmívá. Už hodně dlouho se neusmála. Marie si samozřejmě rozumem uvědomovala, že Eliška pro ni vlastně nic neznamená, ale v tu chvíli jí nebyl nikdo dražší a bližší než Eliška a Jitka. Jednoho večera za ní přišel ošetřující lékař.
— Marie, rád bych s vámi promluvil.
— Ano, poslouchám vás.
Doktor se trochu ošíval.
— Marie, chci s vámi probrat operaci.
Podívala se na něj překvapeně:
— Ale vždyť jste říkal, že to nemá smysl, že je pozdě?
— Ano, to jsem říkal před týdnem. Teď však říkám toto: šance je malá, ale cítíte se mnohem lépe, tělo zesílilo − je to přece jen jistá naděje.
— Mohu si to promyslet?
— Ano, jen vás prosím, ne dlouho.
Marie celou noc přemítala nad svým životem. Všechno, co bylo − dobré i zlé. Chtěla žít? Jednoznačně ano. Chtěla ležet bezmocná, kdo ví jak dlouho? Ne.