Ne.
Ráno si k sobě zavolala lékaře. Dlouho spolu mluvili, potom s doktorem do pokoje k Marii vešel nějaký muž, pak ještě žena, změřili jí přístroji, vzali jí krev a další vzorky…
Když dorazila Eliška, Marie zářila.
— Děvčátko, nabídli mi operaci!
— Opravdu? — vytřeštěla oči, pak si přisedla k Marii a vzala ji za ruku. — Ale vždyť jste říkala…
— Ano, i mně to říkali. Ale včera náš lékař řekl, že je šance — malá, ale je. Víš, ty jsi to nejlepší a nejsvětlejší, co jsem v životě měla.
Eliška si otřela oči — tahle pacientka jí byla sympatická, taková statečná, zvláštní.
— Kdy bude operace?
— Zítra odpoledne, Eliško. A mohla bych tě o něco poprosit?
Ta si znovu otřela oči:
— Ano, samozřejmě, cokoliv.
Marie jí začala šeptat do ucha a dívce se překvapením zvedala obočí.
Pak se obdivně podívala na Marii:
— Jste neuvěřitelná! Udělám to všechno!
***
Následující den se nemocničním chodbou ubírala procesí. Lékař se je snažil zastavit, ale marně!
— Nechápete — jestli ne dneska, tak zítra máma umře. A pak budeme muset čekat půl roku na dědické řízení, ale když podepíše závěť, všechno půjde jednoduše. Nezdržíme se, už to máme připravené, notář je s námi. Jen pár minut — a hotovo!
Lékař se najednou uklidnil:
— Ah, když je tu notář, tak samozřejmě, pojďte dál.
Jan si nevšímal té náhlé změny nálady a rozrazil dveře pokoje. Vešel a zarazil se. Za ním vběhla Kateřina a také zůstala stát. Notář se naklonil přes jejich ramena a pronesl:
— Nechápu… A kdo tu má umírat?
Marie, ležící na posteli, držela se statečně: nebylo jí lehko, ale snažila se. Měla lehký make-up, pěkný účes a drahý hedvábný župan. Eliška jí předčítala z knihy. Když Marie spatřila své děti, zvolala:
— Och, děti moje, přišly jste! Jaká radost!
Jan zmateně pronesl:
— Mami, co to je? Vždyť ty už jsi měla být mrtvá!
Zmateně se podíval i na Kateřinu. Marie se pousmála:
— A ty jsi mě přišel pohřbít?
— Ne. Dobře, vidím, že je ti líp, ale to přece kvůli tomu jsme platili notáře. Tady je závěť, musíš ji podepsat.
Marie nechápavě pokrčila rameny:
— Proč?
— No jak, aby pak nebyly žádné průtahy…
— Ale žádné průtahy nebudou!
S námahou se posadila a pohlédla na své děti:
— Závěť už existuje, je sepsaná, ověřená, a vaše jména v ní nejsou.
Marie se odvrátila. Slyšela, jak Kateřina vřeští a nadává jí posledními slovy, jak její syn kleje a zuří, ale ochranka je rychle vyvedla z pokoje. Doktor řekl:
— Marie, je čas.
Marie se podívala na Elišku. Dívka si utírala oči.
— Poslouchej mě, vnučko, momentálně jsi mi nejbližší osoba. Udělala jsi pro mě víc než kdokoliv jiný, donutila jsi mě chtít znovu žít. Jestli odejdu, jestli se nevrátím, splň maminčin sen, prosím! Závěť je napsaná na tebe, budeš mít k tomu všechno. Když budeš chtít, jezdi každý den do Paříže!
Mariinu postel na kolečkách vezli chodbou. Eliška, která na ni s úžasem zírala, se najednou vzpamatovala, vyskočila a doběhla ji:
— Počkám tu na vás. A do Paříže poletíme spolu, všechny tři, příští prázdniny!
A o tři měsíce později stály Eliška, Jitka a Marie obdivně pod Eiffelovou věží, a před nimi se otevíral nový život. Vedle těch, kdo nejsou příbuzní krví, ale srdcem.