— A co takhle vyžehlit tkaničky, vaše ubohé veličenstvo?! – vykřikla Jana a prudce se otočila k manželovi. – A byla ta poklona dost hluboká, nebo vám mám rovnou padnout k nohám?
— Jano, co to na mě útočíš? – zamračil se Pavel. – Jen jsem ti klidně ráno řekl, že bych si k večeři dal smažené kuře. Jen to! Řekl jsem to ráno! A co mi podstrkuješ?
— Na tvoje kuře jsem neměla čas, ale těstoviny s párky – to je normální jídlo!
— Od kdy je to normální jídlo? Je v tom víc chemie než jídla! Nemůžu přece cpát do těla takový hnus!
— Pavle, ale to není důvod házet talířem o zeď! – zakřičela Jana. – Teď vezmi smeták a všechno si po sobě ukliď!
— A to mám ještě uklízet ten nepořádek? – vyskočil Pavel od stolu. – Ty mě snad schválně trávíš a já po tobě ještě budu uklízet?
— To si o sobě trochu moc myslíš, co? – Jana si přehodila utěrku přes rameno a postavila se v bok s rukama v pěstích. – Připadáš si jako pán tvorstva? Ale neboj, já ti ty manýry pěkně rychle srazím!
— Jano, chovej se slušně!
— A házení talířem s těstovinami o zeď je podle tebe co? Vrchol slušnosti?
— Vyjadřoval jsem svůj nesouhlas! – ohradil se Pavel. – Možná trochu emotivně…
— Tak teď se stejnými emocemi ukliď! – Jana si upravila utěrku do lepší úderné polohy. – Mě nezajímá, že jsi generální ředitel! Já tě propleskám jak obyčejného Pavlíka, křížem krážem!
— Jano, tohle přece není civilizované!
— Pavle, přestaň si hrát na chytráka a plácat moudra! Já je znám taky, chodili jsme ke stejnému učiteli!
Nevšímej si, že mám vysokou školu a přes deset let zkušeností jako městská žena – když bude třeba, zatočím s tebou po našem, po vesnicku!
— Byla jsi hašteřivá a zůstalas taková! A proč jsi se za mnou vlastně táhla? – procedil Pavel a sáhl po smetáku.
— Poslouchej, ty náfuko! – řekla Jana. – Nejen že ses vyfiknul jako pan měšťák, ale tys zapomněl, odkud jsi! Já ti to teď připomenu! Pěkně tě vrátím zpátky na zem a ukážu ti, odkud jsi přilezl!
Jana vzala z parapetu květináč, vyndala z něj rostlinu a vysypala hlínu přímo manželovi na hlavu.
— A teď si to pěkně rozetři po čele – a bude to jako za těch krásných časů, kdy jsme spolu na seníku snili o tom, jak pojedeme do města!
Jana se smála tak, že jí slzy tekly z očí! Rok! Celý rok snila, že udělá něco takového nebo jemu podobného.
Pavel nikdy nebyl žádná výhra, ale poslední dobu – víc než rok určitě – byl k nevydržení!
***
Rozhodnutím učitelky prvního stupně posadili Pavla a Janu pro nesnesitelné chování do první lavice přímo před katedru. Když už nemohli zlobit, museli učitele skutečně poslouchat.
Jedenáct let školy uteklo jako voda.
— Jano, Pavle, – říkala Gabriela, – máte bystré hlavy a skvělé mozky! Měli byste jít na školu dál! Pokud pojedete do hlavního města, napíšu vám doporučení!
— Děkujeme, paní Gabrielo, – odpověděla Jana nesměle, – my jsme to taky tak plánovali, jen… máme strach!
— A tak jako jste se celou školu drželi jeden druhého, držte se i tam! Spolu všechno zvládnete!
Rodiče nadšení mladého páru však nesdíleli.
— Copak si myslíte, že tam na vás někdo čeká?! – rozčilovala se Janina maminka. – Tam mají svých chytráků dost!
— Maminko, ale tam jsou přece možnosti!