— Maminko, ale tam jsou přece příležitosti!
— S těmahle příležitostma brzy nezůstane na vesnici vůbec nikdo! Kdo bude pěstovat chleba? A co pak? Budete se živit příležitostmi?
— Dcero, — vmísil se otec, — je tam spousta lákadel, život krásný, ale zbytečný! Uděláš jednu chybu a nebudeš mít ani školu, ani příležitosti!
Zůstali byste radši tady s Pavlem! Vyškolíš se tady ve škole v osadě, pak uděláme svatbu, postavíme dům! A budete žít jako lidi!
— Tati, a co ty jsi viděl kromě naší vesnice a sousední osady? – řekla Jana s výčitkou. – Před námi je celý svět, a my tu máme hnít?
— A my s matkou tu teda hnijeme? – zakroutil hlavou otec. – Krásnou dceru jsme vychovali, to se musí nechat!
— Tati, ale i paní učitelka říká, že jsme s Pavlem chytří! Všechno bude dobré! – přesvědčovala Jana rodiče.
— Ne, a dost! – rozhodl otec. – A jestli utečeš, tak si rovnou představ, že jsi se narodila jako sirotek!
A matka mu to potvrdila.
Ale Pavla nikdo nezdržoval.
— Chceš – jeď, — řekla mu matka. – Jen si pamatuj, že mi nemáš jak pomoct! Máš ještě tři bratry a dvě sestry! Nechceš zůstat a pomáhat, tak prosím, cesta volná!
— Mami, co to říkáš? – Pavel si poškrábal na temeni. – Tady si přece nic nevydělám. A tam se vyučím, najdu si práci, budu posílat peníze!
— Pavle, koho to chceš oblafnout? Ty tam přece pojedeš s tou Janou, ne? Přiváže si tě k sobě, zatáhne do domácnosti, donutí tě mít děti!
A jestli mi vůbec zavoláš, jestli jsme ještě naživu, nebo už jsme si to tu odbyli, tak to bude zázrak!
— Mami, ty mi nevěříš?
— Věřila jsem tvému otci, a kde je teď? Taky jel za prací, a pět let o něm není ani vidu, ani slechu! Jsi celý on! Domov ti nic neříká — tak tě držet nebudu!
Bez finanční podpory je to těžké, ale bez té morální to bolí ještě víc.
Pavlovi, jakmile překročil práh rodného domu, se nějak ulevilo, ale pro Janu to bylo mnohem náročnější.
Už volala z hlavního města domů, ale rodiče s ní ani nemluvili.
Jako kdysi ve škole nacházeli klid jeden v druhém.
Když stáli Pavel a Jana proti světu bok po boku, nemohla mezi nimi nevzniknout ta pravá, upřímná a silná láska.
Jestli jeli do Prahy jen s náklonností, tak na místě je dostihlo to opravdové cítění, co najdeš jinak jen v románech.
Díky vzájemné lásce a podpoře zvládli opravdu hodně.
— S hrůzou vzpomínám na doby studií, — vyprávěla Jana kolegyni, když už po škole nastoupila do pořádné práce. – Nejdřív hostel, pak pokojík v podnájmu, a pak byt na okraji města, a jen cesta na školu a zpět zabrala skoro čtyři hodiny!
— A nebyli jste manželé? – zeptala se Anna. – Mohli jste si požádat o samostatný pokoj na koleji. Nemuseli byste tak cestovat.
— Svatbu jsme odložili, až budeme mít diplomy, — odpověděla Jana. – A stejně to bylo tak náročné, že nervy byly na hraně. A kolik jsme se pohádali? Jéje! Kdybychom byli svoji, tak jsme se dávno rozvedli!
— Ale vydrželi jste, ne? – zeptala se Anna.
— Sama nechápu, jak se nám to povedlo, — řekla Jana a hluboce si povzdychla. – Seděli jsme bez peněz, dělili se o jediný párek, a dokonce jsme tři týdny přespávali na nádraží. A to jsme si přitom po škole ještě přivydělávali! Jinak bychom z nádraží nevylezli!
Anna se rozesmála:
— Ze skoro bezdomovců diplomovaní odborníci! To je ta opravdová cílevědomost!