„Anna, nebýt Pavla, přísahám, už bych se byla vrátila domů. Docházely mi síly, málem jsem omdlévala hlady. Ale on mi pořád opakoval: ‚Člověk vydrží všechno, hlavně nesmí ztratit ducha!‘ A já už dávno padla a válela se na dně, a on to všechno táhl dál.“
„Psychicky?“
„I fyzicky! Dokonce mě jednou donesl do školy na hodinu!“
„Proboha, a jak jsi tak mohla studovat?“ zvolala Anna.
„Kdybych měla na výběr, tak bych nestudovala,“ přiznala Jana. „Ty jsi z Prahy, viď? Tebe doma vždycky nakrmili a vytopili. Ale nám… nám se opravdu nechtělo ztratit se v zapomnění.“
Síla vůle a vytrvalost, podpořené láskou a vzájemnou podporou, pomohly mladé dvojici nejen udržet se nad vodou, ale i sebevědomě růst.
Jak se kdysi zakousli do studia, stejně se zakousli i do pracovních povinností. A za to si, ač se to může zdát neuvěřitelné, získali respekt kolegů a přízeň nadřízených.
„Už jsi šéfová,“ objímal Pavel svou manželku.
„A ty už taky nejsi jen úředníček!“ oplácela mu Jana něžně. „Vedoucí oddělení!“
„Za tři měsíce ho povedu celý!“ oznámil klidně Pavel s radostným úsměvem. „Musíme tomu odpovídat!“
„Jak to myslíš?“ nechápala Jana.
„No, už jsme oba v vedoucích pozicích, a víš co – mluvím, jak se chovám… promiň, ale naznačili mi,“ pokračoval, „zkrátka říkají, že je na nás vidět, že pocházíme z vesnice.“
„A co na tom špatného?“ divila se Jana.
„Špatného nic, ale berou nás shovívavě. Musíme si vzít lekce vyjadřování a chování.“
„Našel jsem jednu dámu,“ otevřel poznámkový blok, „Blanka,“ přečetl Pavel po slabikách. „Je ochotná nás oba naučit způsobům.“
„Pavle, ale chtěli jsme mít dítě,“ řekla Jana smutně, „už je mi sedmadvacet…“
„Moje milá, dítě mít budeme! Uvědom si – když zapracujeme na vystupování, zajistíme si pevnější pozici v práci.“
„Možná se dostaneme ještě výš. Už bychom měli myslet na vlastní bydlení – jak dlouho budeme ještě putovat po podnájmech?“
I Pavla dovedla Blanka několikrát k slzám – co pak mluvit o Janě. Ale výcvik je záležitost tvrdá, a plody nese, i když se člověk vzpouzí zuby nehty.
A Pavlův odhad se ukázal být správný. Janu povýšili na vedoucí celého oddělení a Pavel se za tři roky nestihl usadit na žádném místě – buď ho pozvedli na vyšší pozici, nebo ho na půl roku poslali šéfovat na pobočku do regionu, s dalším povýšením po návratu.
Začal přemýšlet o autě, a jeho nová funkce mu přinesla řidiče i s vozem. A k tomu byt – nejdřív jako služební, pak jako odměna v bezplatném užívání s právem převodu do vlastnictví.
„Pavle!“ vítala Jana muže po návratu z práce v žertu. „Jsem potěšena vás přivítat v našem domě! Ráčíte večeřet?“
„Ráčím!“ smál se on. „A přidá se moje drahá choť?“
„S radostí, ale náš dědic všechno zamíchal!“ Jana s láskou pohladila zakulacené bříško.
Konečně čekali dítě.
Pár měsíců před porodem, kdy už měla Jana zůstat doma, i po narození syna, kdy bylo samozřejmé na práci ani nepomyslet, vítala manžela jako správná domácká paní ženatého vysokého úředníka – byť s nadsázkou.
Funkci měl Pavel opravdu vysokou, to bylo bez debat, a ani Jana neodcházela na nemocenskou z pozice uklízečky.