Ale dělalo jí radost sloužit a vyhovovat. A zpočátku bylo všem jasné, že jde jen o vtipy a lehkovážné veselí.
Pavel jednou zažertoval:
— Vítej mě pantoflemi nahřátými na radiátoru, ať se hned ponořím do domácí pohody!
To je přece snadné, ne? Jana jeho domácí pantofle před jeho příchodem z práce hodila na topení a pak je slavnostně přinesla na polštářku.
Všichni se srdečně zasmáli. Jenže příště Pavel požádal, aby v tom pokračovala i nadále, ale klidně už bez slavnostního podání.
Pak jednou poprosil, aby byla večeře servírovaná jako v restauraci.
— Víš, už si na ty protokolární finesy zvykám, a je mi nějak nepatřičně, když vidím jen tak lžíci s vidličkou…
— To není problém, — pokrčila rameny Jana, — Blanka mě tyhle věci naučila do morku kostí.
Postupně začal žádat o víc a víc. Jednou jen tak prohodil:
— Vždyť stejně sedíš doma, co ti to udělá?
Ze začátku sice používal slovo „prosím“, ale to postupně zmizelo. Stejně jako „děkuju“. A tak nějak nenápadně začal Pavel prostě přikazovat. A když náhodou nebylo po jeho, strašně se rozčiloval.
Možná to v sobě měl vždycky, nebo ho to změnilo až to šéfovské křeslo, ale jeho požadavky byly najednou smrtelně vážné!
Chtěl, aby se mu skláněli, přesně jako jeho podřízení, kteří si bez jeho svolení netroufli ani pípnout.
Jana chápala, že tenhle cirkus od jejího manžela přestane, až se po mateřské vrátí do práce a zase usedne do svého vedoucího křesla. Tak zatím snášela a čekala.
Jenže trpělivost má své meze — zvlášť když člověk drží v náručí roční dítě.
A tak místo pečeného kuřete postavila na stůl uvařené těstoviny s párky. Malý vzdor skončil talířem, který letěl ke stěně.
· · ·
Rozesmála se štěstím a nevšimla si, kdy Pavel pustil smeták a setřásl hlínu z hlavy.
— Baba z vesnice se dá odvézt, — zasyčel zlostně, — ale vesnici z baby už nevyženeš!
— A kdo jsi ty? — zasmála se Jana. — Nejsi snad taky z té samé vesnice? Jak to, že sis teď najednou usmyslel, že jsi šlechta? Vylezl jsi z bahna rovnou do paláce?
A proč se pak chováš jako malý statkář? Rozkazuješ a čekáš, že přede tebou budou všichni klečet!
No dobře, před podřízenými si hraješ na tyrana — ale já jsem tvoje žena! Nejsem žádná laciná holka! Jsem tvoje žena!
— Právě proto musíš být první, kdo projeví úctu ke svému muži! — křičel.
— A za co tě mám vlastně uctívat? Za to, že ze mě děláš služku? Nebo za to, že od tebe neslyším jediné milé slovo? Aha! Mám tě asi uctívat za to, že jsi hotovou večeři hodil o zeď! To, aby mi nebylo smutno!?
— Ale vždyť jsem prosil… — špitl se sklopenýma očima.
— Ne, Pavle. Tys neprosil, tys poroučel. Vydal jsi rozkaz. A když se neplnil, zachoval ses jako naprostý hajzl! — Jana se zhluboka nadechla, pak klidněji řekla: — My už rodina nebudeme. Požádám o rozvod. Chápu, že člověk může něčeho dosáhnout, ale když se přitom sám stane odporným, bylo by lepší, kdybys v té vesnici radši zůstal!
A rozvedla se. A nelitovala. Občas si na Pavla vzpomněla a soucitně si postesklá — ale o návratu neuvažovala:
— Člověk s titulem musí pořád zůstat především člověkem! Nejen z bahna do paláce, ale i z paláce zpátky do bahna může spadnout!
A o mnoho let později se doslechla, že Pavel kvůli svému charakteru naprosto pohořel a byl převelen někam na daleký sever, kde vedl nějakou bezvýznamnou, malou pobočku.
Bahno si ho našlo samo…
Z bahna do paláce – a zpátky
Autor: Tomáš