Vařím jen pro sebe, ty vaříš pro sebe. Nikdo nikoho neživí.
„Snadné!“ prohlásil sebevědomě. „Měsíc uteče jako voda a uvidíš ten rozdíl!“
„Snadné!“ prohlásil sebevědomě. „Měsíc uteče jako voda a uvidíš ten rozdíl!“
V den výplaty Kamil slavnostně rozložil na stůl své peníze — čtyřicet dva tisíc korun.
„Tady to je!“ oznámil hrdě. „To mi vystačí na všechno a ještě mi zbyde!“
Beze slova jsem odložila čtyři tisíce na svou polovinu poplatků za byt a pustila se do sestavování nákupního seznamu pro sebe.
Druhý den se do obchodu vydal sám. Vrátil se s taškou nejlevnějších těstovin, párků a bílého chleba.
Druhý den se do obchodu vydal sám. Vrátil se s taškou nejlevnějších těstovin, párků a bílého chleba.
„Syté a úsporné!“ prohlásil, když si nákup ukládal do své poloviny lednice. „Ne jako ty tvoje předražené delikatesy!“
Mlčela jsem a z tašky vytahovala normální maso, zeleninu a kvalitní chléb. Vařila jsem si zvlášť. Vůně mé večeře zaplnila kuchyň, zatímco on žvýkal své párky s těstovinami.
„Proč utrácíš za drahé maso?“ zabručel. „Párky jsou taky maso.“
První týden proběhl relativně klidně. Kamil se cítil jako úspěšný ekonom. Pak ale přišlo vyúčtování za byt.
První týden proběhl relativně klidně. Kamil se cítil jako úspěšný ekonom. Pak ale přišlo vyúčtování za byt.
„Čtyři tisíce je můj podíl?“ zíral na čísla. „Za co jako?“
„Za polovinu bytu, ve kterém bydlíš,“ vysvětlila jsem trpělivě. „Topení, elektřina, voda, odpad, fond oprav.“
Neochotně odpočítal bankovky. V peněžence citelně ubylo.
Ve druhém týdnu mu došel levný prací prášek.
„Tři sta korun za balení dobrého?“ rozčiloval se Kamil v obchodě. „Vždyť je to loupež!“
„Můžeš si zase vzít ten levný,“ navrhla jsem.
Vzal si levný. Po třech praních jeho oblíbená košile zešedla.
„Co je to za hnus!“ zlobil se, když si prohlížel zničenou věc.
„Kvalitní prášek stojí víc,“ připomněla jsem mu a dávala prát své věci, vyprané kvalitním prostředkem.
Ve třetím týdnu mu došla káva.
„Osm set korun za sklenici kávy?“ zrudl v obchodě. „To snad není možné!“
„Pij rozpustnou,“ poradila jsem.