Je mi 60 let. Bydlím sama. Dcera se vdala ve dvaceti letech. Občas potřebuji pomoc a obracím se na dceru nebo na svého zetě. Nejsem stará, ale už ani mladá.
Když byl manžel naživu, všechno dělal sám. Po jeho smrti pro mě ale začaly těžké dny. Přestože zeť nikdy neřekne ne, ani neprojevuje žádnou ochotu – souhlasí bez emocí.
Minule, když dorazil na základě mého telefonátu, pozdravil mě nespokojeným úsměvem a hned se zeptal, co je potřeba udělat. Požádala jsem ho, aby snesl těžké vybavení do sklepa. Pro něj to nebylo vůbec namáhavé. Je to silný pětatřicetiletý muž.
Měla jsem ale pocit, že každou chvíli vybuchne. Zrudl a s hněvem řekl: „Kvůli tomuhle jsi mi volala? Cestoval jsem dvě hodiny, abych tahal vybavení do sklepa? Nejsem žádný nosič. Začínáš mě unavovat svými požadavky.“
Podívala jsem se na něj s výrazem plným zklamání a řekla mu, že nedávám rozkazy, ale prosím, a pokud je to pro něj problém, nemusí to dělat. Vzal krabici s nářadím a odnesl ji dolů do sklepa.
Později jsem ho požádala, aby šel na nákup a obstaral pár věcí. Jeli jsme tam, pak mě dovezl zpátky a nechal mě tam – těžké tašky položil u vchodu a chystal se odejít. Podívala jsem se na něj překvapeně a požádala ho, aby ty těžké tašky vynesl do bytu.
Ale on nastoupil do auta a odjel, nechal mě stát u brány. Něco takového jsem nečekala. Náklad jsem vzala sama a vynesla ho až do bytu a pak jsem celý týden ležela v posteli.
Postěžovala jsem si dceři, jak se ke mně její manžel zachoval, a ona se mě zeptala, pro koho vlastně kupuji všechny ty věci. Rozzlobila jsem se na zetě i na dceru. Už je nikdy o pomoc nepožádám. Přemýšlela jsem, že byt přepíšu na dceru, ale teď jsem své rozhodnutí změnila.